A co s tím vším v obyčejném životě?

Vědomí jako schopnost být u toho

V předchozích článcích jsme se dostaly docela daleko. K mozku. K pocitu Já. K otázce, zda vnímáme realitu takovou, jaká je. K individuálnímu, kolektivnímu a možná i univerzálnímu vědomí. A nakonec až k otázce, zda vědomí není samotnou podstatou reality...

A potom přijde pondělí ráno. Budík. Nevyspala ses. V kuchyni není káva. Někdo ti pošle zprávu, která tě naštve. V práci čeká něco, do čeho se ti vůbec nechce. A všechna velká tajemství vesmíru musí na chvíli stranou. Nebo nemusí? Možná právě tady začíná být vědomí opravdu zajímavé.

Nemusíš vědět, co vědomí je

Nemusíš vědět, zda vědomí vytváří mozek. Nemusíš vědět, zda je základní vlastností reality. Nemusíš vědět, jestli existuje univerzální vědomí. A nemusíš mít žádnou mimořádnou zkušenost. Můžeš objevit něco mnohem obyčejnějšího.

Můžeš si všimnout toho, co právě prožíváš.

Právě teď. Ne až budeš klidná. Ne až budeš mít čas. Ne až se naučíš správně meditovat.

Teď.

Něco se děje venku. A něco se děje v tobě.

Někdo něco řekne. Přijde e-mail. Partner se zatváří určitým způsobem. Dítě tě neposlechne. Někdo tě kritizuje. Něco se nepovede.

To je jedna část skutečnosti. A současně začne probíhat druhá. Tvoje tělo reaguje. Objeví se emoce. Myšlenka. Vzpomínka. Nabyté přesvědčení. Automatická reakce. Možná sevřeš čelist. Zrychlí se dech. Napadne tě: Zase jsem něco pokazila. Nebo: Musím to okamžitě vyřešit. Nebo: Nikdo mě neposlouchá. Nebo prostě vybuchneš dřív, než vůbec zjistíš, co se v tobě odehrálo.

A právě tady se vědomí přestává týkat filozofie. Protože si můžeš všimnout:

Aha. Něco se ve mně právě děje.

Nejdřív zkušenost

Tohle je důležité. Všimnout si neznamená okamžitě zasáhnout. Nemusíš emoci uklidnit. Nemusíš myšlenku nahradit pozitivnější. Nemusíš hledat, odkud to pochází. Nemusíš odpouštět. Nemusíš nic manifestovat. A opravdu nemusíš během tří nádechů vytvořit lepší verzi sebe sama.

Nejdřív můžeš prostě zjistit:

Co se právě teď děje?

Co cítím v těle? Jaká emoce je tady? Co mi běží hlavou? Co mám chuť udělat? A chvíli to zažít. Protože teprve když si všimneme toho, co skutečně je, můžeme poznat, s čím vlastně zacházíme.

Někdy přidáme ještě druhou vrstvu

Cítíš strach. A okamžitě přijde: Neměla bych se bát.

Jsi naštvaná. Zase to nezvládám.

Je ti smutno. Musím se z toho dostat.

K první zkušenosti jsme právě přidaly druhou. Odpor k tomu, co prožíváme. Hodnocení. Boj. Někdy potom bojujeme nejen se situací, ale i samy se sebou. A i toho si můžeme všimnout. Ne proto, abychom odstranily odpor. Ale abychom věděly:

Aha. I tohle se teď děje.

Možná přijde přijetí. Možná nepřijde. A možná si všimneme i toho, že právě teď vůbec přijímat nechceme.

I to je zkušenost.

Všimnout si neznamená všechno přijmout od druhých

Tohle je důležité rozlišovat. Všímavost k vlastnímu prožívání neznamená, že každou svou reakci musíme rozpustit. Někdy nás silná emoce dovede ke starému zranění. Někdy k nabytému přesvědčení. Někdy k automatickému vzorci.

Ale někdy nám naše reakce říká něco velmi zdravého:

Tudy ne.

Někdo překročil naši hranici. Něco nám není příjemné. S něčím nesouhlasíme. Něco nechceme.

Vědomí tedy není způsob, jak se naučit všechno snášet s úsměvem. Naopak. Čím lépe dokážeme být u sebe, tím lépe můžeme poznávat, co se v nás skutečně děje.

Naše vnitřní reakce může říkat: Dívej se sem.

A my se podíváme. Co tam najdeme, nemusíme vědět předem.

A někdy zjistíme, že něco známe velmi dobře

Možná se začne opakovat něco známého. Stejný strach. Stejná věta. Stejný způsob, jakým se stáhneš. Stejná potřeba zavděčit se. Stejné "ano", když chceš říct "ne". Stejná myšlenka: Musím všechno zvládnout.

Tady začínáme poznávat svoje naučené způsoby myšlení, cítění a reagování. A také nabytá přesvědčení, která jsme během života přijaly za svá.

Ne proto, abychom se za ně kritizovaly. Kdysi mohly dávat smysl. Mohly nám pomáhat zvládnout prostředí, ve kterém jsme žily. Jenže to, co jsme se kdysi naučily, nemusí být jediným způsobem, jak můžeme žít dnes.

A už samotné:

Aha, tohle znám.

může být začátkem něčeho nového.

Ale pozor na AHA

Ani z něj nemusíme dělat další úkol. Nemusíme celý den pobíhat a lovit svoje vzorce. Nemusíme každou emoci analyzovat. Nemusíme ze sebe udělat projekt na opravu. Někdy AHA přijde samo. Prostě něco uvidíme. A najednou víme.

Tohle dělám pořád.

A právě proto může být tak příjemné. Na okamžik jsme uviděly něco, čím jsme předtím automaticky žily.

A teprve potom může přijít volba

Ne vždy.

Někdy cesta skončí u: Všimni si.

Někdy u: Všimni si a nech to být.

Někdy u: Všimni si a přijmi, že to tak teď máš.

A někdy zjistíš: Takhle už to nechci.

Teprve tady může dávat smysl otázka:

Jak to chci mít?

A potom:

Jak bych se u toho chtěla cítit?

Ne proto, abychom popřely to, co jsme právě prožily. Ale protože jsme to nejdřív viděly. Zažily. A teď možná můžeme udělat něco jinak.

Říct ne. Požádat o pomoc. Nevysvětlovat se. Zastavit se. Promluvit. Odejít. Zůstat. Nebo tentokrát prostě nereagovat způsobem, který známe celý život.

Vědomí se tak vrací zpátky do života

Něco se stalo venku. Podívala ses dovnitř. Všimla sis, co se v tobě děje. Zažila jsi to. Možná jsi něco pochopila. Možná sis vybrala.

A potom jdeš zase ven. Do vztahu. Do rozhovoru. Do práce. Do rozhodnutí. Do svého života.

Zvenku dovnitř – a zase ven.

Neodcházíme ze života. Naopak se do něj můžeme vracet trochu víc přítomné.

A vztah k sobě?

Možná právě tady začíná jeden z nejdůležitějších vztahů našeho života. Ten, který máme samy se sebou.

Co udělám, když něco pokazím? Jak se sebou mluvím, když mám strach? Dovolím si být unavená? Věřím tomu, co cítím? Beru svoje potřeby vážně? Dokážu stát na své straně?

Protože i ve chvíli, kdy se něco děje mezi mnou a druhým člověkem, jsem tam pořád také já se sebou.

To neznamená, že jsem odpovědná za chování druhého. Nejsem. Ale můžu postupně objevovat, jak se k sobě v tom vztahu chovám já.

A to už ovlivnit můžu.

Všechno se děje v TEĎ

Minulost může být důležitá. Pomáhá nám pochopit, kde některé naše vzorce vznikly. Budoucnost je také důležitá. Plánujeme ji, těšíme se na ni, někdy se jí bojíme.

Ale vzpomínka na minulost se objevuje teď. Strach z budoucnosti cítíme teď. Starý vzorec se spouští teď. A jinak můžeme zareagovat také jedině teď.

Ne včera. Ne zítra. Právě v této chvíli.

Možná proto je přítomnost tak důležitá. Ne proto, že bychom měly přestat přemýšlet o minulosti nebo plánovat budoucnost.

Ale protože život se odehrává tady.

A kdo je u toho?

Po všech článcích o vědomí se můžeme vrátit k jedné jednoduché otázce.

Všimneš si myšlenky. Všimneš si emoce. Všimneš si těla. Všimneš si svého příběhu. Všimneš si dokonce představy: Taková prostě jsem.

A potom se možná někdy objeví otázka:

Co je to, co si toho všeho všímá?

Nemusíme na ni odpovídat. Nemusíme říkat Vyšší Já. Duše. Pozorovatel. Vědomí. Mozek. Prostor. Nic z toho.

Protože kdybychom ti řekly, co tam máš najít, možná bys začala hledat právě to. A o to nejde.

Důležitější je tvoje vlastní zkušenost. Možná jednou něco objevíš. Možná to nebude mít žádný název. Možná bude. A možná se vůbec nic mimořádného nestane.

I to je v pořádku.

Vědomí nemusí být mimořádné

Možná největším paradoxem celé naší cesty za vědomím je, že jsme se kvůli němu vydaly až k podstatě vesmíru… a nakonec jsme se vrátily sem.

K sobě. K tělu. K myšlence. K emoci. K druhému člověku. K obyčejnému dni. K pondělnímu ránu.

Protože ať už jednou zjistíme o vědomí cokoli, jednu jeho možnost můžeme objevovat už dnes:

být u toho, co právě žijeme.

Všimnout si. Zažít. A chvíli nechat být.

A potom?

Možná přijde přijetí. Možná změna. Možná rozhodnutí. Možná obyčejné:

Aha.

A možná vůbec nic.

Protože někdy není potřeba další krok. Někdy stačí zjistit:

Jsem tady.

A opravdu u toho být.