VĚDOMÁ A CÍLENÁ NEUROPLASTICITA
Cestou k vědomé a cílené neuroplasticitě
Mozek se učí neustále. Proto se může změnit náš život. A to je dobrá zpráva.
Možná máš někdy pocit, že některé věci už máš prostě "tak". Že v určitých situacích reaguješ stále stejně. Že se ti v hlavě vracejí stejné myšlenky. Že tě některé věci pokaždé rozhodí. Že něco víš, rozumíš tomu – a přesto příště zareaguješ zase podobně. A možná sis někdy řekla:
"Taková prostě jsem."
Jenže ono to může být trochu jinak. Náš mozek se celý život učí. Učí se z toho, co opakovaně děláme, čemu věnujeme pozornost, co prožíváme a jak na své zkušenosti reagujeme. A právě v tom spočívá neuroplasticita – schopnost mozku měnit se a přizpůsobovat na základě zkušeností.
Mozek se učí to, co opakujeme
Představ si obyčejnou situaci. Někdo něco řekne. V tobě se objeví napětí. Hlavou proběhne známá myšlenka. Přijde emoce. A ty zareaguješ způsobem, který dobře znáš. Když se podobný způsob myšlení, cítění a reagování opakuje, mozek se ho učí. Nervová spojení, která používáme, se mohou posilovat a naše reakce se postupně stávají snazšími a automatičtějšími. To je velmi užitečná schopnost. Díky ní nemusíme každé ráno znovu přemýšlet, jak si vyčistit zuby, jak řídit auto nebo jak uvařit kávu. Jenže stejným způsobem se mohou upevňovat i reakce, které už nám neslouží. Obavy. Neustálé přemýšlení. Automatické "ano", když bychom chtěly říct "ne". Napětí při určité situaci. Způsob, jakým mluvíme samy se sebou. Mozek nerozhoduje, jestli je určitý naučený způsob pro náš život dobrý nebo špatný.
Učí se především z toho, co opakovaně používáme.
To, co ses naučila, nemusí být navždy.
A tady přichází ta dobrá zpráva. Mozek není hotový. Schopnost měnit nervová spojení si zachováváme i v dospělosti. Můžeme se učit nové dovednosti, nové způsoby reagování a postupně posilovat jiné cesty než ty, které jsme používaly doposud. Neznamená to, že stačí jednou myslet jinak a všechno se změní. Nové spojení potřebuje zkušenost. Pozornost. Opakování. Čas. Stejně jako vznikaly naše staré návyky a automatické reakce, mohou se postupně vytvářet nové.
A právě tady začíná vědomá neuroplasticita.
Nejde o boj se sebou. Jde nejprve o to všimnout si:
"Co se ve mně právě teď děje?"
Jak přemýšlím? Co cítím? Jak reaguje moje tělo? Co obvykle udělám? Ve chvíli, kdy svůj automatický způsob začneme rozpoznávat, můžeme postupně začít zkoušet jiný. Ne pokaždé. Ne dokonale. Ale znovu a znovu.
Čemu věnuješ pozornost, to se mozek učí
Pozornost v tom hraje důležitou roli. Když se učíme něco nového, nestačí, aby se to kolem nás jen mihlo. Mozek potřebuje podnět zaznamenat, věnovat mu pozornost a opakovaně s ním pracovat. Proto může být tak důležité, čemu během dne věnujeme svou pozornost. Ne proto, že bychom měly vytěsnit všechno nepříjemné a myslet pouze pozitivně. Ale proto, že můžeme začít vědomě zaznamenávat i to, co chceme ve svém životě posilovat. Klid. Laskavost k sobě. Schopnost zastavit se. Vděčnost. Jiný způsob reakce. Odvahu říct ne. Nebo třeba obyčejný okamžik, kdy je nám dobře.
Mozek se učí neustále.
A když tomu začneme rozumět, můžeme se na sebe podívat trochu jinak. Místo:
"Taková jsem."
se můžeme začít ptát:
"Je to opravdu moje neměnná vlastnost – nebo je to něco, co se můj mozek během života naučil?"
A pokud se to naučil, může se učit i něco nového. Právě v tom je jedna z nejkrásnějších zpráv neuroplasticity.