Co je vědomí?

Právě teď čteš tato slova. Vidíš písmena. Rozumíš jejich významu. Možná přitom slyšíš nějaký zvuk kolem sebe. Cítíš svoje tělo. Možná ti hlavou právě proběhla myšlenka. A zároveň "víš, že se to děje." Právě tady můžeme začít mluvit o vědomí. Ne jako o něčem vzdáleném, tajemném nebo duchovním. Ale jako o něčem, co je součástí každého okamžiku našeho života.

Jaké je být tebou?

Vědomí můžeme velmi jednoduše popsat jako naši subjektivní zkušenost. 

Nejen že světlo dopadá na sítnici. "Vidím." 

Nejen že v těle probíhají fyziologické procesy. "Cítím bolest." 

Nejen že mozek zpracovává zvukové vlny. "Slyším hudbu." A hudba se mi může líbit. Může mě dojmout. Může ve mně vyvolat vzpomínku. Existuje tedy něco, co bychom mohly nazvat:

"Jaké je to být mnou právě teď."

A právě tato vnitřní stránka zkušenosti dělá z vědomí jednu z nejzajímavějších otázek, které si člověk může položit.

Červená je červená. Ale jak vypadá tvoje červená?

Ve filozofii vědomí se používá pojem "qualia". Označuje subjektivní kvalitu zkušenosti. Jak chutná jahoda. Jak voní déšť. Jaké je cítit bolest. Jak vypadá červená. Můžeme velmi přesně zkoumat světlo, oko, nervové dráhy i činnost mozku. Ale stále zůstává zvláštní otázka:

"Jaké je červenou skutečně vidět?"

Já ti svoji zkušenost červené nemohu předat. Mohu ji popsat. Můžeme se shodnout, že určitý předmět je červený. Můžeme změřit vlnovou délku světla. Ale nemohu na chvíli vstoupit do tvého prožívání a zjistit, zda červenou zakoušíš úplně stejně jako já. A ty nemůžeš vstoupit do mého. Zkušenost je bezprostředně dostupná tomu, kdo ji prožívá.

Objektivně a subjektivně

A právě tady se setkávají dva způsoby poznávání. Zvenčí můžeme zkoumat mozek. Měřit jeho elektrickou aktivitu. Pozorovat, co se mění při spánku, bdění, pozornosti nebo poškození určitých oblastí.To je pohled "zvenčí". A potom existuje pohled "zevnitř". Mám radost. Bojím se. Vnímám ticho. Myslím. Vím, že myslím. Jsem. Ani jeden z těchto pohledů nemusíme odmítnout. Naopak. Možná právě vědomí je tak fascinující proto, že se v něm oba potkávají.

Mozek a vědomí

Víme, že naše vědomá zkušenost velmi úzce souvisí s mozkem. Spánek, anestezie, poranění mozku, některá onemocnění nebo různé změny mozkové aktivity mohou zásadně měnit způsob, jakým svět i sebe prožíváme. To je velmi silný důvod, proč věda vědomí zkoumá právě ve vztahu k mozku. Jenže potom přichází otázka:

"Jak z činnosti nervových buněk vznikne prožitek?"

Jak se z elektrické a chemické aktivity stane: bolest? vůně kávy? láska? pocit modré oblohy? nebo prosté vědomí toho, že jsem? A právě tady zatím nemáme konečnou odpověď.

Vytváří mozek vědomí?

Jedna možnost říká: "Ano."

Vědomí vzniká činností mozku. Pokud dostatečně porozumíme tomu, jak mozek zpracovává a propojuje informace, postupně porozumíme i vědomí. Existují ale i jiné filozofické pohledy. Některé považují mysl a hmotu za dva různé aspekty skutečnosti. Jiné uvažují, zda vědomí nemůže být jednou ze základních vlastností reality. A duchovní a kontemplativní tradice někdy obracejí celou otázku: Co když vědomí není něco, co se objevuje "uvnitř světa", ale svět, jak jej známe, se objevuje "ve vědomí"? Jsou to velmi rozdílné představy. A zatím nemáme důvod některou z nich v tomto článku prohlásit za konečnou odpověď. Můžeme tedy říct prostě:

"Nevíme."

A to není málo. Je to otevřená otázka.

A kdo je to "já"?

S vědomím se téměř okamžitě objeví další záhada. Pocit: "Já."

Já vidím. Já myslím. Já cítím. Já si pamatuji svůj život.

Máme pocit určité kontinuity. Dnešní já je nějak spojeno s dítětem, kterým jsme kdysi byly, přestože se naše tělo, názory, vztahy, znalosti i způsob života mnohokrát změnily. Jenže když se podíváme blíž, začne být naše "já" zajímavé. Myšlenky přicházejí a odcházejí. Emoce přicházejí a odcházejí. Pocity v těle se mění. Názory se mění. Role se mění. Dokonce i představa o tom, kdo jsem, se během života může změnit. A přesto můžeme říct:

"Všímám si toho."

A tady se můžeme na chvíli zastavit.

Kdo je ten, co si všímá?

Když si všimnu: "Teď mám strach.", nejsem v tu chvíli pouze zcela pohlcená strachem. Vím o něm. Když si všimnu: "Hlavou mi běží tahle myšlenka.", vím, že myšlenka právě probíhá. A jak jsme už objevily u emocí, můžu si všimnout dokonce i další vrstvy: "Nechci tuhle emoci cítit." A potom ještě: "Aha. Já se tomu, co cítím, bráním." Myšlenka. Emoce. Odpor. Hodnocení. To všechno se může stát něčím, čeho jsem si vědoma. A pak se nabízí otázka: "Co je to, co si toho všeho všímá?". Nemusíme na ni odpovídat.

Musíme to vůbec pojmenovat?

Různé směry pro tuto zkušenost používají různá slova. Pozorující vědomí. Čistá přítomnost. Vyšší Já. Self.  Duše. Pravá přirozenost. Některá z těchto slov patří psychologii, jiná filozofii nebo duchovním tradicím. A každé už v sobě nese určitý výklad. Možná ho ale právě teď vůbec nepotřebujeme. Protože "zkušenost nepotřebuje název, aby byla zkušeností." Můžeme něco prožít, aniž bychom okamžitě rozhodly, co to znamená a do které přihrádky to patří. Někdy nám pojmenování pomůže porozumět. A někdy můžeme na chvíli všechny názvy odložit.

Nejdřív je zkušenost

Tohle je důležité. Když na okamžik prožívám hluboký klid, je to moje zkušenost. Nevypovídá sama o sobě o tom, zda jsem právě zakusila "čisté vědomí", určitý stav mozku nebo něco metafyzického. To už jsou interpretace. Můžeme je později zkoumat. Porovnávat. Přemýšlet o nich. Ale nemusíme jimi zkušenost okamžitě překrýt. Možná proto někdy není potřeba ptát se: "Co to bylo?" Můžeme chvíli zůstat u:

"Tohle jsem prožila."

A teď malý experiment

Nemusíš zavírat oči. Nemusíš meditovat. Nemusíš správně dýchat. Nemusíš se dostat do žádného zvláštního stavu. Jen na chvíli přestaň číst. Všimni si, co právě je. Zvuku. Těla. Dechu. Myšlenky. Pocitu. A potom si všimni ještě něčeho velmi prostého: "Víš o tom." Nemusíš zjišťovat, kdo ví. Nemusíš hledat Vyšší Já. Nemusíš rozhodnout, jestli je vědomí v mozku, nebo je mozek ve vědomí. Nemusíš tomu ani říkat vědomí. 

"Právě teď víš, že jsi."

Nemusíš s tím nic dělat. Nemusíš to ani pojmenovat. Jen si toho všimni. A chvíli… "buď."