TRANSPERSONÁLNÍ PSYCHOLOGIE
Definice a základní principy transpersonální psychologie
Kdo jsem?
Na první pohled jednoduchá otázka. Můžu odpovědět svým jménem. Jsem žena. Matka. Partnerka. Dcera. Učitelka. Manažerka. Prodavačka. Můžu vyprávět svůj příběh. Co jsem prožila. Co mám ráda. Čeho se bojím. Jaké mám vlastnosti. Co se mi povedlo a co mě zranilo. To všechno ke mně patří. Ale je to všechno, čím jsem?
Právě někde u této otázky začíná transpersonální psychologie.
Psychologie, která se začala ptát dál
Transpersonální psychologie se začala formovat ve druhé polovině 20. století a navázala především na humanistickou psychologii. Ta přinesla do psychologie důležitý posun. Člověk pro ni nebyl pouze souborem problémů, konfliktů a symptomů, které je potřeba napravit. Začala se více zajímat také o jeho možnosti. O růst. Smysl. Tvořivost. Svobodu. Hodnoty. A schopnost rozvíjet svůj potenciál.
Jednou z významných osobností tohoto směru byl Abraham Maslow. Zajímal se nejen o to, proč lidé psychicky trpí, ale také o to, co se děje s člověkem, který se rozvíjí, tvoří, nachází smysl a prožívá život jako naplněný. A při své práci narazil také na zkušenosti, které nazýval vrcholnými zážitky. Okamžiky hlubokého propojení. Úžasu. Krásy. Jednoty. Pocitu, že hranice našeho běžného "já" na chvíli ustoupily. A objevila se další otázka:
"Co když lidská psychika zahrnuje i zkušenosti, které přesahují naše běžné vnímání sebe sama?"
Co znamená transpersonální? Slovo transpersonální můžeme jednoduše chápat jako: "přesahující, osobní". Neznamená to, že bychom měli svoji osobnost nebo ego odstranit. Naše osobní já potřebujeme. Pomáhá nám orientovat se ve světě, vytvářet vztahy, rozhodovat se, chránit své hranice a žít svůj každodenní život. Transpersonální psychologie však připouští otázku, zda naše běžná osobní identita představuje celý rozsah lidského prožívání. Lidé napříč kulturami a dobami totiž popisují zkušenosti, při kterých se jejich obvyklý pocit odděleného já mění. Někdy při meditaci. V přírodě. Při tvorbě. V hluboké lásce. V mezních životních situacích. Nebo zcela nečekaně. Mohou popisovat pocit jednoty, hlubokého klidu, propojení, ztrátu obvyklého vnímání času nebo zkušenost něčeho, co sami vnímají jako přesahující jejich běžnou identitu. Transpersonální psychologie říká: I tato zkušenost patří k lidskému prožívání a můžeme se jí zabývat. To je důležitý rozdíl. Neříká tím automaticky, co tato zkušenost dokazuje o povaze reality. Ptá se nejprve:
"Co člověk skutečně prožil? Co to pro něj znamenalo? Jak tato zkušenost ovlivnila jeho život?"
Zkušenost může být skutečná, i když ji nemohu předat A tady se dostáváme k něčemu velmi zajímavému.
Když cítíš bolest, mohu sledovat aktivitu tvého mozku. Mohu měřit některé tělesné reakce. Můžeš mi popsat, co prožíváš. Ale samotnou tvoji bolest prožít nemohu. Stejně je tomu s láskou. Radostí. Strachem. Pocitem hlubokého klidu. Nebo zkušeností jednoty.
Zkušenost je subjektivní. To ale neznamená, že neexistuje. Znamená to pouze, že k ní máme jiný druh přístupu než k předmětu, který můžeme položit na stůl a společně změřit. A právě lidská subjektivní zkušenost je pro transpersonální psychologii důležitá.
Psychika není jen to, co je špatně
To je další myšlenka, která je transpersonální psychologii blízká. Člověk není pouze souborem svých zranění. Není pouze svou minulostí. Není jen svými obrannými mechanismy, strachy a naučenými vzorci.
Má také schopnost tvořit. Milovat. Rozvíjet soucit. Hledat smysl. Překračovat některé své dosavadní hranice. A někdy prožívat stavy, ve kterých se jeho běžný způsob vnímání sebe sama na chvíli promění.
Transpersonální psychologie se tedy neptá pouze: "Co se pokazilo?"
Může se ptát také: "Co se v člověku může rozvinout?"
A jsme opět v přítomném okamžiku. Možná máme za sebou těžkou minulost. Možná jsme si vytvořily způsoby reagování, které nám kdysi pomáhaly a dnes už nám neslouží. Možná máme představu o tom, jaké bychom měly být. Ale všechno, co můžeme právě teď skutečně pozorovat, se odehrává právě teď.
Vzpomínka na minulost přichází teď. Strach z budoucnosti prožíváme teď. Myšlenka přichází teď. Emoce se objevuje teď. Tělo reaguje teď. A právě teď si toho můžeme všimnout.
Možná proto nemusíme začínat otázkou:
"Jak se mám změnit?"
Můžeme začít mnohem jednodušeji:
"Co se ve mně právě TE´Ď děje?"
A potom možná přijde ještě jedna otázka.
Když si dokážu všimnout své myšlenky…nejsem jen tou myšlenkou.
Když si dokážu všimnout svého strachu…nejsem jen tím strachem.
Když dokážu pozorovat svoji automatickou reakci…nejsem jen tou reakcí.
Tak kdo je ten, kdo si všímá?
Transpersonální psychologie na tuto otázku nabízí různé pohledy. Psychologie jiné. Filozofie další. Duchovní tradice ji zkoumají po tisíciletí. A věda o vědomí se jí zabývá svými vlastními metodami. My zatím nemusíme mít odpověď.