Individuální, kolektivní a univerzální vědomí

Sedíš v kavárně. U vedlejšího stolu se někdo směje. Venku projede tramvaj. Cítíš vůni kávy. A hlavou ti běží tvoje vlastní myšlenky. Nikdo jiný přesně neví, jaké je právě teď být tebou. To je tvůj vnitřní svět. Tvoje zkušenost. Tvoje vědomí. Jenže zároveň žiješ mezi lidmi. Narodila ses do určité rodiny, společnosti a kultury. Naučila ses jazyk. Převzala jsi významy, hodnoty, pravidla a představy o tom, co je normální. A možná jsi někdy zažila ještě něco jiného. Okamžik, kdy pocit odděleného "já" na chvíli ustoupil a přišel zvláštní pocit propojení. S životem. S přírodou. S druhými. Nebo prostě se vším, co je. Mluvíme stále o tomtéž vědomí? Ne tak docela.

Můj svět zevnitř

Individuální vědomí můžeme chápat jako naši osobní subjektivní zkušenost. To, co právě vidím. Cítím. Myslím. Vnímám. Prožívám. Mohu ti vyprávět, že mě něco bolí. Mohu bolest popsat. Ale ty ji nemůžeš cítit přesně tak, jak ji cítím já. Mohu ti říct, že miluji vůni lesa po dešti. Ale nemohu ti předat svoji konkrétní zkušenost této vůně. Každá z nás tedy prožívá svět z jedinečného místa. Zevnitř sebe. A přesto tento vnitřní svět nevzniká ze vzduchoprázdna.

Do mého "já" vstupují druzí

Už od narození jsme ve vztahu. Někdo na nás mluví. Dotýká se nás. Reaguje na nás. Později se učíme, co znamenají slova. Jak se lidé zdraví. Co se "sluší". Co se od ženy očekává. Co znamená úspěch. Co je rodina. Co je láska. Co je správné a co špatné. Mnoho věcí, které dnes považujeme za samozřejmé, jsme se někde naučily. A často už vůbec nevnímáme, odkud přišly. Naše individuální zkušenost je tedy osobní. Ale zároveň je od začátku utvářena světem, do kterého jsme se narodily.

A ve vztahu jsme také samy se sebou

Když mluvíme o vztazích, většinou si představíme druhé lidi. Partnera. Děti. Rodiče. Přátele. Kolegy.  Jenže existuje ještě jeden vztah, ze kterého nikdy neodcházíme.

Vztah k sobě.

Jak se sebou mluvím, když udělám chybu? Co od sebe očekávám? Co si dovolím? Jak zacházím se svými potřebami? Věřím svým pocitům? Umím se za sebe postavit? Považuji se za člověka, který si zaslouží respekt, péči a lásku? Nebo jsem se během života naučila něco jiného? Právě tady mohou hrát velkou roli naše "nabytá přesvědčení". Přesvědčení o sobě. O druhých. O vztazích. O tom, jaký je svět. Mohla jsem se například naučit věřit:

"Nejsem dost dobrá."

"Musím si lásku zasloužit."

"Moje potřeby nejsou důležité."

"Když budu sama sebou, druzí mě odmítnou."

"Musím všechno zvládnout."

Taková přesvědčení jsme si nemusely vědomě vybrat. Mohla vznikat postupně z opakovaných zkušeností, vztahů, prostředí i toho, co jsme kolem sebe slýchaly a pozorovaly. A časem se mohou stát tak samozřejmými, že je už nevnímáme jako přesvědčení. Vnímáme je jako "pravdu".

A přes sebe potom vnímáme i druhé

Tady se vztah k sobě a vztahy s ostatními začínají propojovat. Pokud hluboko uvnitř věřím, že nejsem dost dobrá, může pro mě kritika druhého člověka znamenat něco jiného než pro někoho, kdo stejné přesvědčení nemá. Pokud jsem se naučila, že moje potřeby nejsou důležité, mohu dlouho ustupovat druhým a vůbec si nevšimnout, že sama sebe opouštím. Pokud si myslím, že musím být stále silná, může pro mě být velmi těžké požádat o pomoc. A pokud se k sobě vztahuji převážně kritikou, mohu kritiku očekávat i od druhých. To neznamená, že si chování ostatních vytváříme. Druhý člověk je stále druhý člověk a za své jednání nese vlastní odpovědnost. Ale "způsob, jakým se vztahuji sama k sobě, může ovlivňovat to, jak vztahy prožívám, co v nich očekávám, co si v nich dovolím a jak v nich jednám." A někdy dokonce i to, v čem dlouhodobě zůstávám. Proto může být velmi zajímavé všimnout si:

"Jaký vztah mám sama k sobě právě v této situaci?"

Nejen:

"Co mi dělá ten druhý?"

Ale také:

"Co se při tom děje ve mně a jak se sebou v této chvíli zacházím já?"

Ne proto, abych na sebe převzala odpovědnost za chování druhých. Ale abych neztratila ze zřetele sebe.

Kolektivní vědomí společnosti

V sociologii se můžeme setkat s pojmem "kolektivní vědomí". Neznamená, že někde nad námi existuje jedna společná mysl, která přemýšlí za všechny. Označuje spíš soubor sdílených hodnot, přesvědčení, norem a významů, které drží určitou společnost nebo skupinu pohromadě. Poznáme to možná nejlépe ve chvíli, kdy se ocitneme v jiné kultuře. Najednou zjistíme, že něco, co jsme celý život považovaly za naprosto samozřejmé, může být jinde úplně jinak. Co je slušné. Jak blízko u sebe lidé stojí. Jak se chovají k autoritám. Jakou roli má rodina. Jak se mluví o emocích. Co znamená být "dobrou ženou". To všechno ovlivňuje i způsob, jakým přemýšlíme samy o sobě. A právě tady může přijít jedno velmi zajímavé:

Aha.

Možná některé věty, které nosím v hlavě, nejsou tak úplně moje.

"Tak se to přece dělá"

"Žena musí zvládnout rodinu i práci."

"O svých problémech se nemluví."

"Nejdřív se postarej o ostatní."

"V tomhle věku už bys měla…"

"Co by tomu řekli lidé?"

Takové věty nemusí pocházet od jednoho konkrétního člověka. Mohou být součástí rodiny, generace nebo prostředí, ve kterém jsme vyrůstaly. A protože jsme je slyšely mnohokrát, mohou se postupně stát součástí našeho vlastního způsobu uvažování. Neznamená to, že všechny společenské hodnoty jsou špatně a musíme je zahodit. Mnohé nám slouží. Jde zase jen o to "všimnout si".  Je tohle opravdu moje? Je to se mnou stále v souladu? Nebo jen automaticky pokračuji v něčem, co jsem kdysi převzala? A potom se uvidí.

Jung mluvil o něčem jiném

A teď přichází pojem, který se s kolektivním vědomím často zaměňuje. Carl Gustav Jung hovořil o "kolektivním nevědomí". To ale není totéž jako sdílené názory a hodnoty společnosti. Jung předpokládal, že pod osobní vrstvou psychiky existuje hlubší vrstva společná lidem, která obsahuje univerzální psychické struktury – archetypy. Ne hotové obrázky nebo konkrétní vzpomínky. Spíš základní vzorce, které se mohou znovu objevovat v lidských příbězích, snech, mýtech a symbolech. Matka. Hrdina. Stín. Moudrý stařec či stařena. Smrt a znovuzrození. Cesta. Jungova teorie výrazně ovlivnila psychologii, psychoterapii, umění i duchovní myšlení. Není to totéž jako současné neurovědecké vysvětlení lidské psychiky a neměli bychom ji vydávat za prokázaný biologický mechanismus. Je to jiná mapa. A může být velmi užitečná.

A potom je tu ještě univerzální vědomí

Tady už vstupujeme do úplně jiné oblasti. Některé filozofické a duchovní tradice říkají, že individuální vědomí není odděleným ostrovem. Je projevem něčeho většího.

Univerzálního vědomí.

V různých tradicích pro tuto představu najdeme různá slova a různé výklady. Někde je vědomí chápáno jako základní podstata skutečnosti. Jinde jako něco, čeho je individuální člověk součástí. A někde se zpochybňuje samotné rozdělení na "moje vědomí" a "vědomí světa". To už není sociologická teorie. A není to ani totéž jako Jungovo kolektivní nevědomí. Je to filozofická a spirituální představa o samotné povaze reality.

Je univerzální vědomí skutečné?

Tady můžeme odpovědět naším oblíbeným: "Nevíme.

Současná věda nám nedává dostatečný podklad k tomu, abychom mohly univerzální vědomí prohlásit za prokázanou skutečnost. To ale automaticky neznamená, že můžeme opačné filozofické stanovisko považovat za definitivně vyřešené. Otázka, co vědomí ve své podstatě je, zůstává otevřená. A lidé navíc po staletí popisují zkušenosti, při kterých se jejich běžný pocit odděleného já změnil. Hluboký pocit propojení. Jednoty. Rozpuštění hranice mezi "mnou" a okolním světem. Můžeme zkoumat, co se při takových stavech děje v mozku. Můžeme zkoumat jejich psychologické souvislosti. Ale samotná zkušenost nám automaticky neříká, jak máme vysvětlit povahu vesmíru. Znovu tedy můžeme oddělit:

"zkušenost"  

a   

"její interpretaci."

Možná nejsme od sebe oddělení

Nemusíme ale čekat na mystickou zkušenost, abychom si všimly něčeho velmi obyčejného. Jsme neustále ve vztahu. K sobě. K druhým. Ke světu. Slovo jednoho člověka může změnit den druhého. Jedna věta vyslovená před desítkami let může stále ovlivňovat způsob, jakým se na sebe díváme. Nálada jednoho člověka se může přenést na ostatní. Rodiny si předávají způsoby komunikace. Společnosti si předávají hodnoty. Generace příběhy. A my zase ovlivňujeme další lidi tím, jak žijeme. Na to nepotřebujeme žádnou teorii univerzálního vědomí. Propojenost je součástí našeho běžného lidského života. Ať už si to uvědomujeme, nebo ne.

A právě tady se vracíme k sobě

Možná tedy stojí za to někdy prozkoumat: Co je skutečně moje zkušenost? Jaká nabytá přesvědčení o sobě nosím? Co jsem převzala od rodiny? Co od společnosti? Jak se tato přesvědčení promítají do vztahu, který mám sama k sobě? A jak potom ovlivňují moje vztahy s druhými? Co se mnou stále souzní? A co už ne? Nemusíme všechno, co jsme převzaly, odmítnout. Možná zjistíme, že mnohé chceme zachovat. A něco můžeme odložit. Ne proto, že je to špatné. Ale protože už to není naše.

A co když jsme opravdu součástí něčeho většího?

Možná ano. Možná ne. Možná je univerzální vědomí základní podstatou reality. Možná je pocit jednoty jedním z možných stavů lidského mozku. Možná tyto dvě věty jednou nebudou stát proti sobě. A možná se ukáže něco úplně jiného. Nemusíme se dnes rozhodnout. Můžeme poznávat různé mapy. A zároveň nezapomenout na vlastní zkušenost. Protože ještě před všemi teoriemi je tu něco velmi prostého:

Jsem.

Jsem jedinečná bytost se svým vlastním vnitřním světem. Jsem utvářena vztahy, kulturou a zkušenostmi. A také tím, čemu jsem se během života naučila věřit o sobě, druhých a světě. Mohu si těchto přesvědčení začít všímat. A některá z nich možná časem změnit. Jsem součástí života druhých a oni jsou součástí mého. A přitom mám vztah také sama k sobě. A jestli za tím vším existuje ještě něco většího? Tu otázku můžeme nechat otevřenou. Ne proto, že na ní nezáleží.

Ale protože někdy nemusíme znát odpověď, abychom mohly vnímat, co nám samotná otázka přináší.

A třeba na chvíli jen…být.