CO JE VĚDOMÍ?
Jak vědomí vzniká? Mozek, informace – nebo něco víc?
Právě teď se ve tvém mozku odehrává ohromné množství procesů. Nervové buňky komunikují. Elektrické a chemické signály se šíří nervovými sítěmi. Mozek zpracovává obraz písmen, jejich význam, zvuky kolem tebe i informace přicházející z těla. A přitom se děje ještě něco.
Ty to prožíváš.
Nejen že tvůj mozek zpracovává světlo. Ty vidíš. Nejen že zpracovává zvuk. Ty slyšíš. Nejen že tělo reaguje na dotek. Ty cítíš. A právě tady začíná jedna z největších záhad vědomí. Jak se z fyzických procesů stane zkušenost? A je vůbec správně položená otázka "jak se z nich stane"? Možná ano. A možná už samotná otázka předpokládá něco, co teprve potřebujeme zjistit. Vítej ve filozofické hostině. :-)
Co už o mozku víme
Vztah mezi mozkem a vědomým prožíváním je velmi dobře doložený. Když se změní činnost mozku, může se změnit naše vědomá zkušenost. Poranění určitých oblastí mozku může ovlivnit řeč, paměť, vnímání nebo pocit sebe sama. Anestezie může vědomou zkušenost dočasně zásadně změnit. Spánek má jiné vzorce mozkové aktivity než bdění. Emoce, pozornost i rozhodování souvisejí s činností nervových sítí. Neurověda proto hledá takzvané "neurální koreláty vědomí" – procesy a vzorce mozkové aktivity, které souvisejí s určitými vědomými stavy a obsahy. A postupně se v tom stáváme stále lepšími. Jenže potom přijde otázka: "Vysvětlili jsme tím vědomí?"
Když víme, co se děje v mozku
Představ si, že bychom jednou dokázaly dokonale popsat, co se děje v mozku člověka, který vidí červenou růži. Které neurony jsou aktivní. Jak mezi sebou komunikují. Které oblasti mozku spolupracují. Jak jsou informace integrovány. Jak vzniká rozpoznání:
"Tohle je červená růže."
Stále můžeme položit ještě jednu otázku: "Proč je s tím vším spojena zkušenost červené?"
Proč se všechny ty procesy neodehrávají jednoduše bez jakéhokoli vnitřního prožívání? Proč vůbec něco cítíme"?
Filozof David Chalmers tuto otázku proslavil jako "těžký problém vědomí". Nejde jen o to zjistit, jak mozek rozlišuje podněty, zaměřuje pozornost nebo vytváří chování. Jde o otázku: "Proč je vůbec nějaké "jaké to je"? Jaké je vidět červenou. Cítit bolest. Milovat. Bát se. Být. A na tuto otázku zatím nemáme obecně přijatou odpověď.
Možnost první: vědomí vytváří mozek
Nejběžnější vědecký pohled vychází z fyzikalismu či materialisticky orientovaného chápání skutečnosti. Velmi zjednodušeně: "Mozek je fyzický systém a vědomí vzniká jeho činností." V tomto pohledu není potřeba předpokládat nějakou další nehmotnou složku člověka. Vědomí souvisí s tím, jak je mozek organizovaný, jak zpracovává informace a jak jeho jednotlivé části spolupracují. Je to silný přístup právě proto, že můžeme vztah mozku a prožívání zkoumat experimentálně. Otázkou zůstává, zda postupným poznáním těchto mechanismů vysvětlíme i samotnou existenci subjektivní zkušenosti. "Může." Ale zatím to nevíme.
Možnost druhá: vědomí se vynořuje ze složitosti
S fyzikalistickým pohledem souvisejí různé "emergentní teorie". Emergence znamená, že při určitém uspořádání jednoduchých částí může vzniknout vlastnost, kterou jednotlivé části samy nemají. Jedna molekula vody není mokrá. Obrovské množství molekul v určitém uspořádání vytváří něco, čemu říkáme mokrost. Podobně můžeme uvažovat: Jednotlivý neuron není vědomý. Ale když se miliardy neuronů propojí do nesmírně složitého systému, "může" se objevit vědomí jako nová vlastnost celku. Tento pohled může dobře vysvětlovat, proč potřebujeme určitou úroveň komplexity.
Stále ale můžeme položit otázku: "Proč by právě komplexita měla vytvořit prožívání?" A jsme zpátky u našeho těžkého problému.
Možnost třetí: důležitá je informace
Některé současné teorie se snaží vědomí popsat pomocí způsobu, jakým systém zpracovává a propojuje informace. Jednou z nich je "teorie integrované informace – IIT". Velmi zjednodušeně předpokládá, že vědomí souvisí s tím, do jaké míry systém vytváří sjednocenou, vnitřně propojenou informační strukturu, kterou nelze jednoduše rozdělit na nezávislé části. Jinými slovy: Nestačí informace jen mít. Důležité může být, "jak jsou propojené do jednoho celku". IIT je ambiciózní a diskutovaná teorie. Nabízí zajímavý způsob, jak o vědomí přemýšlet a jak některé jeho vlastnosti formalizovat. Není však definitivním vysvětlením vědomí. Vedle ní existují další současné modely, například teorie globálního pracovního prostoru, které se zaměřují na to, jak se některé informace stanou široce dostupnými různým systémům mozku a vstoupí do vědomého zpracování. Výzkum pokračuje. A různé teorie se snaží vysvětlit různé části problému.
Možnost čtvrtá: mysl a hmota nejsou totéž
Dualismus nabízí jinou odpověď. Mysl a fyzické tělo podle něj nejsou jednoduše jedna a tatáž věc. Historicky je známá například představa Reného Descarta, který rozlišoval myslící mysl a hmotné tělo. To ale okamžitě vytváří další otázku:
Pokud jsou mysl a hmota dvě odlišné skutečnosti, "jak spolu komunikují?"
Jak může nehmotná zkušenost ovlivnit fyzické tělo? A jak může změna fyzického mozku měnit vědomí? Dualismus tedy jednu záhadu řeší tím, že otevírá další. Což je u vědomí poměrně častý jev. :-)
A co když je vědomí podstatou?
A teď se dostáváme k pohledům, které obracejí otázku.
Co když se ptáme špatně: "Jak hmota vytváří vědomí?"
Co když vědomí není pozdním produktem dostatečně složité hmoty? Jedním z filozofických směrů, který tuto možnost otevírá, je panpsychismus. V různých podobách uvažuje, že nějaká velmi základní forma zkušenostního či mentálního aspektu může patřit k samotné skutečnosti. To neznamená, že kámen přemýšlí, jestli má hezký den. Ani že elektron má osobnost. :-)
Myšlenka je jemnější: "Co když vědomí nevzniká z něčeho zcela nevědomého, ale jeho nejzákladnější předpoklady jsou už součástí reality?"
Panpsychismus tím může obejít část problému, jak z naprosto nevědomé hmoty vznikne subjektivní zkušenost. Vzápětí ale dostane jiný problém: Jak se případné jednoduché formy zkušenosti spojí do jednotného vědomí člověka? A hostina pokračuje. :-)
A ještě zajímavější možnost
Některé filozofické směry jdou ještě dál. Idealismus v různých podobách uvažuje, že vědomí či mysl nejsou produktem hmotné reality, ale naopak patří k její základní povaze. V některých verzích je dokonce to, čemu říkáme hmota, chápáno jako něco, co poznáváme pouze skrze vědomou zkušenost. To obrací naši běžnou představu téměř naruby.
Ne: "Nejdřív existuje hmota a z ní vznikne vědomí."
Ale třeba: "Vědomí může být základní podstatou a to, co nazýváme fyzickou realitou, poznáváme v jeho rámci."
Je to filozofická možnost. Ne vědecky prokázaný fakt. Ale nemusíme ji předem zahodit jen proto, že nezapadá do našeho běžného způsobu uvažování.
A co říkají kontemplativní tradice?
Některé duchovní a kontemplativní tradice pokládají otázku úplně jinak.
Nezačínají: "Jak vzniká vědomí?"
Ale například: "Co je vědomí, když na chvíli odložíme všechno, co se v něm objevuje?"
Myšlenky přicházejí. Emoce přicházejí. Vjemy přicházejí. Pocit těla se mění. Dokonce i pocit osobního "já" se může měnit. A přesto je tu zkušenost, že "o tom víme". Některé tradice proto chápou vědomí nikoli jako jednu z věcí, které člověk má, ale jako samotný základ zkušenosti. Některé jdou ještě dál a mluví o vědomí jako o základní podstatě skutečnosti. To je jiný druh tvrzení než neurovědecká hypotéza. Vychází z jiné tradice poznávání a často z přímé kontemplativní zkušenosti. Můžeme jej zkoumat. Můžeme jej prožívat. Můžeme o něm přemýšlet. Ale samotná zkušenost hlubokého vědomí, ticha nebo jednoty ještě není vědeckým důkazem konkrétní metafyzické teorie. Stejně jako její neurologický korelát automaticky nerozhoduje, "co tato zkušenost ve své nejhlubší podstatě je."
Mozek jako výrobce – nebo přijímač?
Občas se objevuje ještě jedna metafora. Co když mozek vědomí nevytváří, ale určitým způsobem ho "zprostředkovává nebo filtruje"? Podobně jako rádio nevytváří vysílání, ale přijímá a převádí signál. Je to lákavá představa, protože umožňuje vysvětlovat vztah mezi změnami mozku a změnami vědomí, aniž by předpokládala, že vědomí vzniká výhradně v mozku. Nemáme zatím potvrzený "signál vědomí", který by mozek přijímal, ale můžeme tuto možnost ponechat otevřenou.
A co zkušenosti, které se do jednoduchého obrazu nevejdou?
Lidé popisují také zkušenosti, které otázku vztahu mozku a vědomí dál komplikují. Mystické stavy. Pocity jednoty. Změny pocitu sebe sama. Zkušenosti blízké smrti. Hluboké meditační stavy. Některé z nich lze zkoumat pomocí neurověd a psychologie. Jiné otevírají otázky, které zatím neumíme uspokojivě zodpovědět. Ani tady nemusíme udělat rychlý závěr.
Ne: "To dokazuje, že vědomí existuje mimo mozek."
Ale ani automaticky: "To nic neznamená, je to jen mozek."
Můžeme říct: "Člověk měl tuto zkušenost."
Potom můžeme zkoumat, co o ní dokážeme zjistit. A něco možná zůstane otevřené.
Možná hledáme jednu odpověď tam, kde jich bude potřeba víc.
Je také možné, že některé teorie vědomí si nekonkurují tak jednoduše, jak se zdá. Jedna může dobře vysvětlovat, které informace se dostávají do vědomí. Jiná, jak jsou integrovány. Další se ptá, proč vůbec existuje subjektivní zkušenost. A filozofie může klást ještě hlubší otázku: Co vlastně považujeme za základ reality? Možná jedna budoucí teorie všechno propojí. Možná ne. Možná zjistíme, že jsme celou otázku formulovali špatně.
A co z toho potřebujeme pro svůj život?
Možná vůbec nic. Nemusíš vědět, jestli jsi vědomá díky globálnímu pracovnímu prostoru, integrované informaci, emergenci nebo proto, že vědomí patří k základní podstatě vesmíru, abys mohla udělat něco mnohem jednoduššího.
Všimnout si.
Právě teď se něco děje. V těle. V mysli. V emocích. V okolním světě. A ty o tom můžeš vědět. Můžeš mít zkušenost. Nejdřív ji nemusíš vysvětlovat. Nemusíš rozhodnout, která filozofie má pravdu. Nemusíš vědět, co vědomí je, abys mohla být vědoměji u toho, co právě žiješ.
A možná právě vlastní zkušenost jednou otevře otázku: "Co je to, co o tom všem ví?"
Pak si můžeš přečíst neurovědce. Filozofa. Psychologa. Buddhistického učitele. Advaitového mudrce. A možná zjistíš, že každý ukazuje na něco trochu jiného. Nebo možná různými slovy ukazují k něčemu podobnému.
Otázka zůstává otevřená
Vědomí může být produktem mozku. Může se vynořovat ze složitosti. Může souviset s určitým způsobem integrace a zpřístupňování informací. Může být jiným aspektem skutečnosti než hmota. Může patřit k samotným základům reality. A může se ukázat, že žádná z těchto možností není formulována úplně správně. Dnes nevíme. A tentokrát není naše "nevíme" slabostí. Je pozvánkou. K vědě. K filozofii. K vlastní zkušenosti.
A také k určité pokoře před otázkou, kterou si lidé kladou velmi dlouho: "Jak je možné, že z celého vesmíru, který se děje kolem mě, existuje právě teď jedno místo, ze kterého jej prožívám jako já?"