CO JE VĚDOMÍ?
Je vědomí základní podstatou reality?
Většina z nás vyrůstá s poměrně samozřejmou představou světa. Existuje vesmír. Hmota. Planety. Země. Život. Mozek. A někde během vývoje dostatečně složitého mozku se objevilo vědomí. Najednou tu nebyly jen procesy. Byl tu někdo, kdo je prožíval. Někdo viděl oblohu. Cítil teplo slunce. Zažil bolest. Zamiloval se. Uvědomil si: Jsem.
Je to velmi rozumný příběh. A může být správný. Ale co když není jediný možný?
Co když otázku obrátíme?
V předchozím článku jsme se ptaly: Jak vzniká vědomí? To už samo předpokládá, že vědomí z něčeho vzniknout musí. Ale můžeme položit i jinou otázku: Co když vědomí nevzniká?
Co když nějakým způsobem patří k samotné podstatě reality? A co když hmota a vědomí nejsou dvě věci, z nichž jedna musí vytvořit druhou, ale naše současné rozdělení ještě nevystihuje skutečnost dostatečně?
Nevíme. Ale právě tady začíná zajímavá filozofická úvaha.
Všechno, co známe, známe skrze vědomí
Podívej se kolem sebe. Vidíš místnost. Strom. Oblohu. Telefon. Svoje ruce. Všechny tyto věci považujeme za součást světa, který existuje nezávisle na nás. A máme k tomu velmi dobré důvody.
Jenže zkusme se na chvíli podívat z jiné strany. Jak víš, že existují? Protože je nějak zakoušíš. Vidíš. Slyšíš. Dotýkáš se. Měříš. Přemýšlíš. Dokonce i vědecký přístroj nakonec poskytne údaj, který musí někdo vnímat a interpretovat.
To neznamená, že svět vzniká teprve ve chvíli, kdy se na něj podíváme. A už vůbec ne, že si ho vytváříme vlastními myšlenkami. Znamená to něco mnohem prostšího: K ničemu, co nazýváme realitou, nemáme přístup jinak než prostřednictvím zkušenosti. A zkušenost se objevuje ve vědomí.
Tady vzniká zvláštní filozofický problém
Běžně si představujeme, že vědomí je malá soukromá věc někde uvnitř hlavy. Venku je obrovský skutečný svět. Uvnitř je moje vědomí, které ho nějak pozoruje. Jenže všechno, co víme o tom "venku", známe právě skrze ono "uvnitř". Barvu. Zvuk. Prostor. Čas. Tělo. Dokonce i představu vlastního mozku.
Neznamená to, že mozek neexistuje. Jen to ukazuje na zvláštní kruh: Mozkem vysvětlujeme vědomí. Ale mozek samotný poznáváme prostřednictvím vědomí.
Co je tedy základnější? Na první pohled jednoduchá otázka se začíná trochu zamotávat. :-)
Možná je první hmota
Fyzikalistický pohled říká přibližně toto: Svět existoval dávno předtím, než se v něm objevily organismy schopné vědomého prožívání. Hmota se organizovala do stále složitějších systémů. Vznikl život. Nervové soustavy. Mozek. A s určitou organizací biologického systému se objevilo vědomí.
Máme mnoho důkazů o těsném vztahu mozku a vědomé zkušenosti. Poškození mozku může změnit osobnost. Chemické látky mohou změnit prožívání. Anestezie může vědomou zkušenost zásadně změnit. Z tohoto pohledu tedy dává velký smysl předpokládat, že vědomí vzniká činností biologického systému.
Může to tak být.
Ale odkud se vzalo prožívání?
A opět narazíme na otázku z předchozího článku. Proč by fyzický proces měl být doprovázen zkušeností? Můžeme popsat neuron. Elektrický potenciál. Chemickou reakci. Přenos informace. Ale kde se v tomto popisu objeví: bolí mě to nebo tohle je nádherné?
Právě tato obtíž vede některé filozofy k úvaze, zda jsme vědomí nezařadily do obrazu světa příliš pozdě. Možná není výsledkem celé hry. Možná bylo nějakým způsobem ve hře od začátku.
Panpsychismus: co když zkušenost nezačíná až člověkem?
Panpsychismus nabízí jednu z možností. Netvrdí nutně, že všechno kolem nás přemýšlí. Kámen pravděpodobně neuvažuje o smyslu své existence. :-)
Spíš se ptá: Co když nějaký velmi základní aspekt zkušenosti patří k samotné realitě?
Lidské vědomí by potom nevznikalo z něčeho absolutně nevědomého. Bylo by nesmírně komplexní podobou něčeho, co má své nejjednodušší předpoklady už na základnější úrovni.
I tato myšlenka má své problémy. Především otázku, jak by se jednoduché prvky zkušenosti mohly spojit do jednoho vědomého prožívání. Není to vyřešená odpověď. Je to jedna z možností.
Idealismus jde ještě dál
Některé formy filozofického idealismu obracejí běžnou představu téměř úplně. Neříkají: Vědomí vzniká ve světě. Ptají se: Co když svět, jak jej známe, existuje ve vědomí?
To může znít na první poslech velmi zvláštně. Ale není tím nutně řečeno: "Já osobně si vymýšlím svět kolem sebe." To by byla úplně jiná myšlenka.
Filozofický idealismus se může ptát po mnohem hlubší úrovni: Co když je vědomí základnější kategorií skutečnosti než hmota, jak ji běžně chápeme?
I to je filozofická pozice. Ne prokázaný fakt.
A potom přicházejí tisíce let staré tradice
Zajímavé je, že otázka primátu vědomí nevznikla až v moderní filozofii. Některé neduální a kontemplativní tradice po staletí zkoumají zkušenost z opačné strany. Neptají se především: Co je svět? Ale: Co je to, v čem se zkušenost světa objevuje?
Zvuk přichází a mizí. Myšlenka přichází a mizí. Emoce přichází a mizí. Tělesný pocit přichází a mizí. Obraz světa se mění. A přesto je tu vědomí toho, co právě přichází.
Některé tradice z této zkušenosti docházejí k závěru, že vědomí není osobním vlastnictvím jednotlivce, ale základní skutečností. To je jejich interpretace. Můžeme ji zkoumat. Nemusíme ji přijmout. A nemusíme ji ani zavrhnout.
A co když něco takového opravdu prožijeme?
Člověk může mít zkušenost, při které se běžný pocit odděleného "já" na chvíli výrazně promění. Hranice mezi mnou a světem jako by ustoupila. Může přijít hluboký klid. Jednota. Ticho. Nebo prosté: Jsem. A někdy ani to ne. Jen zkušenost. Bez potřeby ji pojmenovat.
Co taková zkušenost dokazuje? Sama o sobě možná nic o konečné povaze vesmíru. Ale člověku, který ji prožil, může změnit způsob, jakým se na otázku vědomí dívá. A to je rozdíl.
Můžeme říct: "Zažila jsem něco, co změnilo moje dosavadní chápání." Aniž bychom musely říct: "A proto už vím, jak funguje vesmír."
Zkušenost může přinést odpověď. Ale jakou?
Tady se dostáváme k něčemu velmi jemnému. Existují věci, které můžeme poznávat zvenčí. Měřením. Experimentem. Pozorováním. A existují věci, které poznáváme zevnitř. Jaké je milovat. Jaké je cítit bolest. Jaké je být.
Možná některé otázky vědomí vyžadují oba způsoby poznávání. A možná člověk může ve vlastní zkušenosti dojít k velmi hlubokému vnitřnímu přesvědčení: "Teď vím."
Tohle poznání může být pro něj skutečné a zásadní. Zároveň zůstává jeho zkušeností. Nemusí být automaticky přenositelné na druhého člověka jako objektivní důkaz. A možná ani nemusí.
Zkušenost není přenositelná, a přece existuje.
Musíme si tedy vybrat?
Možná ne. Nemusíme dnes hlasovat: Mozek. Nebo vědomí. Hmota. Nebo duch. Věda. Nebo zkušenost.
Možná jsou některé z těchto protikladů důsledkem způsobu, jakým jsme se naučily skutečnost rozdělovat. A možná ne. Zatím nevíme.
Můžeme tedy nechat vedle sebe několik možností. Vědomí může vznikat činností mozku. Může být emergentní vlastností složitého biologického systému. Může být určitým základním aspektem skutečnosti. Může být samotným základem reality.
A může se ukázat, že správná odpověď vypadá úplně jinak.
A mění něco tato otázka v našem životě?
Možná ano. A možná vůbec. Nemusíme vyřešit povahu reality, abychom ráno vstaly, udělaly si čaj a žily svůj život. Ale někdy může samotná otázka něco otevřít.
Pokud nejsem jen souborem svých myšlenek, rolí a naučených přesvědčení – co všechno ještě mohu objevit? Pokud si dokážu všimnout toho, co se ve mně odehrává – co to změní v tom, jak se sebou zacházím? Jak se vztahuji k druhým? Jak prožívám obyčejný den?
A pokud někdy zažiji chvíli, ve které moje dosavadní představa o sobě na okamžik ustoupí… nemusím ji okamžitě vysvětlovat. Nejdřív ji můžu prožít. Bez názvu. Bez teorie. Bez potřeby někoho přesvědčit.
A potom? Uvidíme.
Možná je otázka zatím dost
Je vědomí základní podstatou reality?
Nevíme.
Možná jednou budeme vědět víc. Možná nám věda nabídne vysvětlení, které dnes ještě neumíme ani formulovat. Možná filozofie položí lepší otázku. Možná nám vlastní zkušenost přinese odpověď, která bude mít význam především pro nás.
A možná zjistíme, že některé věci není potřeba uzavřít do poslední věty. Můžeme je nechat otevřené. Dívat se. Poznávat. Zažívat.