Je za egem Vyšší Já a Duše?

Kdo jsem? 

V předchozích článcích jsme tuto otázku několikrát otevřely. A pokaždé jsme se dostaly o kousek dál. Mám svoje jméno. Tělo. Vzpomínky. Vztahy. Role. Názory. Příběh. Vím, co mám ráda a co ne. Vím, co jsem prožila. Mám určitou představu o tom, jaká jsem. To všechno vytváří můj pocit osobní identity. Můžeme mu říkat já nebo také ego. A ego rozhodně není něco, čeho bychom se měly zbavit. Ego potřebujeme. Slovo ego někdy používáme téměř jako nadávku: "Ten má ale ego."

Jenže v psychologii má mnohem širší význam. Říká nám: Tady jsem já a tam jsi ty. Duchovním jazykem bychom to nazvali odděleností, ale v tomto světě to má svůj účel. Máme svoji osobní historii. Schopnost rozhodovat se. Chráníme svoje hranice. Orientujeme se ve světě. Vytváříme vztahy. Plánujeme. Přebíráme odpovědnost za svoje jednání. Zdravé ego nám umožňuje v tomto světě fungovat. Problém tedy nemusí být ego samotné. Zajímavější otázka zní:

Jsem pouze tím, za koho se považuji?

"Já jsem prostě taková"

Tady se můžeme vrátit k neuroplasticitě. Celý život se učíme. Na základě zkušeností vznikají naše pěšiny. Postupně si vytváříme také obraz sebe sama. Jsem silná. Jsem slabá. Jsem ta, která všechno zvládne. Jsem hodná. Jsem neprůbojná. Jsem zodpovědná. Neumím říkat ne. Potřebuji mít věci pod kontrolou. Některé části našeho "já" tak mohou být tvořeny tím, co jsme během života zažily a naučily se. A protože s tím žijeme dlouho, snadno dojdeme k závěru:

"Tohle jsem já."

Ale už víme, že některé z těchto vlastností mohou být také naučenými způsoby myšlení, cítění a reagování. A když si jich dokážeme všimnout, objeví se zvláštní možnost. Můžeme své "já" začít pozorovat. Když pozoruji svoje já, všimnu si:

Teď se bojím. Teď mám potřebu všechno kontrolovat. Teď se ve mně ozval známý příběh. Teď potřebuji uznání. Teď se bráním. A v tu chvíli vzniká zajímavá otázka. Pokud dokážu pozorovat svůj strach, nejsem pouze strachem. Pokud dokážu pozorovat svou myšlenku, nejsem pouze myšlenkou. Pokud dokážu pozorovat obraz, který o sobě mám…jsem pouze tímto obrazem?

Právě tady se psychologie začíná dotýkat jedné z nejstarších lidských otázek.

Co zůstane, když na chvíli nemusím být "někým"?

Nemusíme svoje ego rozpouštět. Nemusíme s ním bojovat. Stačí někdy na chvíli přestat živit všechny příběhy o tom, kdo jsme. Sedíš. Dýcháš. Vnímáš. Myšlenka přijde. A odejde. Vzpomínka přijde. A odejde. Emoce přijde. A po nějaké době se změní. Role se během života mění. Názory se mění. Tělo se mění. A přesto může přetrvávat velmi prostý pocit: Jsem.

Ne: Jsem úspěšná. Jsem matka. Jsem zklamaná. Jsem silná. Jsem taková nebo onaká. 

Jen: Jsem.

Je to Vyšší Já?

Tady různé psychologické, filozofické a duchovní tradice začínají používat různá slova. Vyšší Já. Self. Duše. Čisté vědomí. Pravá podstata. Pocházejí z různých tradic a myšlenkových systémů. Transpersonální přístupy však připouštějí možnost, že lidská zkušenost nemusí končit u běžného osobního ega. Člověk může prožívat stavy, ve kterých se jeho obvyklý pocit osobní identity ztiší nebo promění. Může přitom zažívat hluboký klid. Pocit propojení. Lásku. Jednotu. Jasnost. Nebo prosté bytí bez potřeby o sobě něco vyprávět. Je to Vyšší Já? Na to nemáme jednoznačnou odpověď. Napovědět však může právě zkušenost.

Duše

Slovo duše je ještě starší než psychologie. Najdeme ho v náboženství, filozofii, mystice i běžném lidském jazyce. Pro někoho je duše nesmrtelnou podstatou člověka. Pro jiného označením jeho nejhlubší individuality. Pro dalšího symbolem vnitřního života. A někdo s tímto pojmem vůbec nepracuje.

Transpersonální psychologie zkušenosti, které lidé popisují jako kontakt s duší nebo hlubší částí sebe, vnímá jako součást jejich prožívání. Nelze však samotnou existenci nesmrtelné duše vědeckou metodou jednoduše potvrdit. A možná ji pro naši cestu ani nepotřebujeme dokazovat. Můžeme se nejprve ptát: Co tím člověk skutečně prožívá? Je to všechno jen mozek? To je legitimní otázka. Každá naše zkušenost, kterou dnes dokážeme zkoumat, nějak souvisí s činností mozku a těla. Změny mozku mohou měnit naše vnímání sebe sama. Meditace, spánek, nemoc, stres nebo některé látky mohou měnit stav vědomí. Z toho ale vzniká další otázka. Když najdeme neurální proces, který určitý prožitek doprovází, vysvětlili jsme tím celou podstatu tohoto prožitku? Nebo jsme popsali jeho biologický korelát? Na to už věda ani filozofie mysli nemají jednu všeobecně přijatou odpověď. A tady můžeme klidně říct: Nevíme.

Zkušenost není důkaz. Ale je zkušeností.

Tohle rozlišení si budeme ještě mnohokrát připomínat. Člověk může prožít hlubokou jednotu se vším. Jeho zkušenost je skutečná v tom smyslu, že ji opravdu prožil.

Nemusíme mu říkat: "To sis jenom vymyslel."

Ani z ní nelze automaticky odvodit: "Tím jsme dokázali, že existuje univerzální vědomí."

Mezi těmito dvěma postoji existuje obrovský prostor. Prostor pro vlastní zkušenost. Prostor zvědavosti. Prostor zkušenost respektovat. Zkoumat ji. Pozorovat, co se mnou udělala. A přitom zůstat otevřené otázce, co nám to vypovídá o povaze vědomí a reality. 

Znamená Vyšší "lepší"?

Ještě jedno malé upozornění. Pojem Vyšší Já může svádět k představě, že existuje nějaká naše dokonalá duchovní verze, zatímco běžná lidská část je méně hodnotná. Není tomu tak. Vztek. Strach. Žárlivost. Potřeba uznání. Zranitelnost. Tělo. Ego. To všechno patří k lidské zkušenosti. Dle mého cesta nespočívá v tom, že se povzneseme nad svoje lidství. Spočívá v tom, že ho dokážeme vidět celé a přijmout. A právě proto nás bude zajímat Jung. A jeho stín. 

Možná nejde o to najít další identitu. Možná totiž nemusíme vyměnit: "Já jsem moje ego." za: "Já jsem moje Vyšší Já." To by mohla být jen další představa o sobě. 

Mnohem zajímavější může být na chvíli všechny odpovědi odložit. Sednout si. Vnímat dech. Tělo. Zvuky. Myšlenky, které přicházejí a odcházejí. A položit si otázku: "Kdo jsem, když právě teď nemusím být nikým?"

Nemusíme si odpovědět. Jen chvíli zůstat. A všimnout si, co zůstane, když odpověď nepřijde. Možná nic zvláštního. Možná ticho. Možná prostor. 

Možná prosté: Jsem.

Co tento prožitek znamená, necháme zatím otevřené.