Kdo je ten, kdo si uvědomuje?

Když řekneš: "Já jsem.", zdá se to naprosto samozřejmé.

Ale kdo je to "já"? Jméno? Tělo? Osobnost? Vzpomínky? Myšlenky? Role, které v životě máme? Nebo něco, co si toho všeho může být vědomo? Možná je to jedna z nejjednodušších otázek, jaké si můžeme položit. A zároveň jedna z nejtěžších.

Já jsem přece já

Od dětství máme pocit určitého pokračování. Dívka na staré fotografii jsem já. Žena, která před deseti lety prožívala úplně jiný život, jsem také já. A já jsem i ta, která právě teď čte tato slova. Jenže téměř všechno se mezitím změnilo. Tělo. Tvář. Názory. Vztahy. Znalosti. Touhy. Obavy. Možná i představa o tom, kdo jsem. 

Přesto máme pocit: "Pořád jsem to já."

Co tedy vytváří tento pocit kontinuity?

Příběh, který o sobě vyprávíme

Psychologie nám nabízí jeden zajímavý pohled. Naše "já" vytváříme z příběhu o sobě. Pamatujeme si minulost. Víme, odkud pocházíme. Máme svoje zkušenosti. Víme, co máme rády a co ne. Říkáme: "Jsem taková."

Jsem samostatná. Jsem citlivá. Jsem silná. Jsem člověk, který potřebuje mít věci pod kontrolou. Jsem ta, která se vždycky postará o ostatní. Tyto příběhy nám pomáhají orientovat se v životě. Dávají nám pocit identity. Jenže některé z nich jsme si vytvořily velmi dávno. Některé jsme převzaly od druhých. A některé jsme opakovaly tak dlouho, až jsme přestaly zkoumat, zda stále platí. Proto může být velmi zajímavé všimnout si rozdílu mezi:

"Takhle reaguji."
a
"Taková jsem."

První popisuje zkušenost. Druhé z ní může vytvořit identitu.

Mozek vytváří pocit sebe

Neurověda ukazuje, že náš pocit "já" souvisí s činností mnoha mozkových systémů. Mozek propojuje informace z těla, vzpomínky, vnímání okolí, emoce i představy o sobě. Díky tomu obvykle prožíváme sebe jako jednu osobu, která má minulost, nachází se v určitém těle a pokračuje v čase. Přitom však neexistuje jedno jediné místo v mozku, ve kterém by sedělo naše "já" a všechno řídilo. Pocit sebe sama vzniká z velmi složité souhry mnoha procesů. A může se měnit. Stačí si všimnout, že jinak prožíváme samy sebe, když jsme klidné, jinak když se bojíme, jinak když jsme hluboce soustředěné a jinak těsně před usnutím. To ale ještě neodpovídá na otázku: Je tím vysvětleno celé "já"?

To už je otázka, u které neurověda přechází do filozofie.

Myšlenka se mění

Zkusme na chvíli opustit všechny teorie. Právě teď můžeš mít nějakou myšlenku. Za chvíli přijde jiná. Myšlenka se změnila. Ty to víš. Může přijít emoce. Radost. Podráždění. Strach. Klid. A tak i emoce se změní. A ty můžeš vědět, že se změnila. Nakonec i tělo se mění celý život. 

A přesto říkáme: "Moje tělo."

Mění se naše role. Dcera. Partnerka. Matka. Kolegyně. Přítelkyně. Babička. Některé přicházejí, jiné odcházejí. A stále říkáme: "Moje role."

Je tu tedy zvláštní jazykový detail. Říkáme:

"moje myšlenka,  moje emoce,  moje tělo,  moje vzpomínka,  moje role"

A můžeme si položit prostou otázku:
"Kdo říká, že něco je "moje"?

Filozofie se ptá už velmi dlouho

Na tuto otázku lidé odpovídají různě po tisíce let. Některé filozofické směry hledaly trvalý subjekt – něco, co zůstává stejné pod všemi proměnami zkušenosti. Jiné naopak zpochybňují, zda nějaké pevné, neměnné "já" vůbec existuje. Je naše já neustále vznikajícím procesem? Příběhem. Uspořádáním zkušeností. Pocitem kontinuity, který se znovu a znovu vytváří. Existují tradice, které říkají ještě něco jiného.

Co když nejsme jen tím, co pozorujeme?

V některých kontemplativních a duchovních tradicích se objevuje myšlenka, že to, co běžně nazýváme "já", není celým naším bytím. Myšlenky, emoce, tělesné pocity a osobní příběh jsou součástí zkušenosti. Ale nejsou nutně tím, "co si je uvědomuje". Různé tradice pro tuto rovinu používají různá slova. Čisté vědomí. Pozorující vědomí. Self. Átman. Pravá přirozenost. Duše. Vyšší Já. Každé z těchto slov patří do určitého filozofického nebo duchovního rámce. Žádný z těchto pojmů nemusíme přijmout jako vysvětlení toho, co člověk při sebepozorování skutečně prožívá. Můžeme se ale podívat na zkušenost, ze které tyto otázky vyrůstají.

Když si všimnu myšlenky

V tu chvíli ji nemusíš vnímat jako myšlenku. Je to prostě pravda. Nezvládnu to. A může se také něco změnit. 

Najednou si všimneš: "Aha. Mně právě běží hlavou, že to nezvládnu."

Obsah myšlenky může být stále stejný. Ale tvoje zkušenost se změnila. Před chvílí jsi byla uvnitř příběhu. Teď o něm víš. To samo ještě neříká, "kdo nebo co si ho uvědomuje". Ale je to zkušenost, kterou můžeme přímo pozorovat. A pro náš život může být velmi důležitá.

Protože právě tady se může objevit volba

Když jsem zcela uvnitř automatické reakce, často ji prostě žiji. Někdo něco řekne. Ve mně se něco spustí. Přijde emoce. Myšlenka. Tělesná reakce. A já jednám. Když si ale všimnu:

"Aha. Tohle se ve mně právě děje", nemusím ještě nic měnit.

Nejdřív jen vím. A právě toto jednoduché uvědomění může postupně umožnit něco dalšího. Mohu poznat, jestli se ozvala stará naučená reakce. Strach. Potřeba. Hranice. Nebo něco úplně jiného. Nemusím všechno rozpouštět. Nemusím každou emoci překonávat. 

Někdy moje vnitřní reakce neříká: "Musíš se změnit."

Říká jednoduše: "Dívej se sem."

A někdy při bližším pohledu zjistím: "Tudy ne"

I to je vědomá odpověď.

Pozorovatel není další dokonalá verze nás

I z myšlenky pozorování se může stát nová past. Mohly bychom si vytvořit představu: "Správně vědomá žena všechno klidně pozoruje, nikdy se nenechá pohltit emocí a na život se dívá z nějakého vznešeného nadhledu." 

Jenže to by byla jen další identita. Další představa o tom, kým bychom měly být. Jsme lidé. Někdy si všimneme. Někdy se necháme úplně vtáhnout. Někdy se vztekáme. Někdy reagujeme automaticky. A někdy nám až večer dojde: "Aha. Tak proto jsem tak reagovala."

I to je všimnutí. Nemusíme ze sebe vytvořit člověka, který stojí mimo vlastní život. Naopak. Můžeme být stále více "v něm".

A co když za tím opravdu něco je? 

Možná ano. Možná existuje hlubší rovina vědomí, která není totožná s naším běžným pocitem osobního já. Možná je "já" především proces vytvářený mozkem. Možná jsou obě věty příliš jednoduché. A možná budeme jednou otázku pokládat úplně jinak. Nevíme. A nemusíme si odpověď vybrat jen proto, abychom mohly pokračovat. Můžeme nechat různé mapy ležet vedle sebe. Neurovědu. Psychologii. Filozofii. Kontemplativní tradice. A potom udělat něco velmi prostého. Podívat se samy. Kdo si toho všímá? Na chvíli se zastav. Všimni si jedné myšlenky. Neměň ji. Jen si jí všimni. Potom si všimni nějakého pocitu v těle. A možná emoce. Všechno se může měnit. A ty o té změně můžeš vědět. Teď není potřeba hledat odpověď. 

Není potřeba rozhodnout: "Tohle je moje pravé Já."

Ani: "Tohle všechno jen vytváří mozek." 

Možná tentokrát vůbec nepotřebujeme další název. 

Stačí otázka: "Kdo je ten, kdo si uvědomuje?" A potom už jen chvíli… být.