Nejnovější objevy v neurovědách o plasticitě mozku

Ještě poměrně nedávno převládala představa, že mozek se intenzivně vyvíjí především v dětství a potom už je víceméně hotovo. Dnes víme, že je to jinak.

Mozek si zachovává schopnost měnit se, učit se a přizpůsobovat i v dospělosti a ve vyšším věku.

Ne stejně rychle jako v dětství a ne bez omezení. S věkem se některé schopnosti mění a plasticita může být menší. Ale nezmizí. A právě to patří k důležitým poznatkům současné neurovědy.

Mozek se nemění jen tím, co víme. Mění se zkušeností.

Když se něco učíme, opakujeme nebo dlouhodobě trénujeme, nemění se pouze naše znalosti. Může se měnit způsob, jakým spolu jednotlivé části mozku komunikují, síla spojení mezi nervovými buňkami a za určitých podmínek lze pozorovat i změny ve struktuře mozku. Mozek se tedy nepřizpůsobuje pouze velkým životním událostem. Přizpůsobuje se tomu, co opakovaně děláme a potřebujeme. Vzpomeň si na naši pěšinu přes louku. Čím častěji určitou cestu používáme, tím dostupnější se stává. Současný výzkum nám umožňuje stále podrobněji sledovat, co se při takovém "vyšlapávání pěšiny" v mozku skutečně odehrává.

Neuroplasticita není jen záležitostí neuronů

Dlouhou dobu se při vyprávění o mozku soustředila pozornost především na neurony. Dnes je obraz mnohem bohatší. Výzkum ukazuje, že na schopnosti mozku měnit svoje nervové okruhy se podílejí také gliové buňky – buňky, které byly kdysi považovány především za jakousi podpůrnou výbavu neuronů. Ukazuje se, že některé z nich mají mnohem aktivnější úlohu. Podílejí se například na fungování synapsí, úpravě nervových spojení a přizpůsobování nervových okruhů zkušenosti. Naše pomyslná pěšina tedy nevzniká pouze tím, že spolu "mluví neurony". Celý systém je mnohem živější a složitější, než jsme si ještě před několika desetiletími představovali.

Pohyb prospívá i mozku

Když jdeme na svižnou procházku, cvičíme nebo jedeme na kole, obvykle máme pocit, že děláme něco pro své tělo. Jenže pohyb ovlivňuje také mozek. Jednou z látek, které vědce v této souvislosti zajímají, je BDNF – brain-derived neurotrophic factor, česky neurotrofní faktor odvozený z mozku. Můžeme si ho velmi zjednodušeně představit jako jednu ze součástí prostředí, které pomáhá nervovým buňkám a jejich spojům dobře fungovat a přizpůsobovat se. Výzkumy ukazují souvislost fyzické aktivity se zvýšením BDNF a s procesy důležitými pro plasticitu mozku. Takže když se hýbeme, neděláme něco pouze pro svaly, srdce nebo kondici. Vytváříme tím také podmínky, ve kterých se může lépe učit náš mozek.

Učit se můžeme i ve vyšším věku

Tohle je možná jedna z nejhezčích zpráv.

Stárnutí samozřejmě mozek ovlivňuje. Některé formy učení, rychlost zpracování informací nebo pracovní paměť se mohou s věkem měnit. Současný výzkum ale zároveň potvrzuje, že schopnost učit se v dospělosti nekončí. Některé schopnosti s věkem slábnou, jiné mohou zůstávat velmi stabilní. A zkušenost, předchozí znalosti a celoživotní učení mají svůj význam. Takže věta:

"Na to už jsem stará."

není příliš přesným popisem toho, jak náš mozek funguje. Možná budeme potřebovat více času. Možná jiné podmínky. Možná více opakování. Ale mozek se může učit dál.

Plasticita není vždy jen dobrá zpráva

A teď něco, na co se někdy zapomíná.

Neuroplasticita není automaticky pozitivní. Mozek se přizpůsobuje tomu, co opakovaně zažívá – a to může být něco, co nám prospívá, stejně jako něco, co nám život komplikuje. Může se učit novou dovednost. Ale může také upevňovat dlouhodobý strach, návykovou reakci nebo způsob, jakým automaticky reagujeme na stres. 

Mozek se totiž neptá: "Je tohle pro ni dobré?"

Přizpůsobuje se tomu, co se opakuje a co je pro něj významné. A právě proto je pro nás neuroplasticita tak zajímavá.

Co z toho plyne pro náš každodenní život?

Nemusíme znát názvy receptorů ani rozumět všem procesům, které se mezi miliardami buněk našeho mozku odehrávají. Pro běžný život nám zatím stačí vědět něco mnohem jednoduššího:

Mozek reaguje na zkušenost.

Na to, co děláme. Na to, co opakujeme. Na to, čemu věnujeme pozornost. Na to, co se učíme. Na prostředí, ve kterém žijeme. Na pohyb, odpočinek i dlouhodobý stres. A také na nové zkušenosti, které mu začneme nabízet. Neznamená to, že můžeme mozek libovolně "přeprogramovat" nebo že pouhou myšlenkou změníme všechno, co jsme si nesly mnoho let. Znamená to něco mnohem reálnějšího – a možná ještě nadějnějšího.

To, co děláme opakovaně, má význam.

Každá nová zkušenost může být dalším krokem po nové pěšině. A čím víc neurověda zjišťuje o plasticitě mozku, tím jasněji vidíme, že učit se neznamená jen získávat nové informace.

Učením se mění i mozek.