TRANSPERSONÁLNÍ PSYCHOLOGIE
Vědomí, podvědomí, nadvědomí
Představ si obyčejný den. Ráno vstaneš. Přemýšlíš, co musíš udělat. Rozhoduješ se, co si vezmeš na sebe. Plánuješ cestu do práce. Mluvíš s lidmi. Řešíš problémy. Tohle všechno vnímáš. A přesto se během stejného dne odehrává obrovské množství procesů, kterých si vůbec nejsi vědoma. Automaticky reaguješ. Některé situace v tobě vyvolají napětí. Někomu okamžitě důvěřuješ. Něco tě podráždí a ani pořádně nevíš proč. Uděláš věc způsobem, jakým ji děláš už dvacet let. A potom jsou chvíle, kdy se stane něco úplně jiného. Na okamžik jako by všechno ztichlo. Nepřemýšlíš. Nic neřešíš. A přesto jsi zvláštním způsobem velmi přítomná. Tři různé zkušenosti. A právě pro jejich popis používají některé psychologické a transpersonální přístupy pojmy: vědomí, podvědomí a nadvědomí.
Vědomí – to, co si právě uvědomuji
Začněme tím nejbližším. Právě čteš tento text. Vidíš písmena. Rozumíš větám. Možná slyšíš zvuky kolem sebe. Můžeš si všimnout svého dechu. A když se zeptám:
"Co právě teď cítíš?", můžeš obrátit pozornost dovnitř a něco objevit.
To všechno vstupuje do tvého současného vědomého prožívání. Vědomí nám umožňuje vnímat, zaměřovat pozornost, přemýšlet, rozhodovat se a uvědomovat si alespoň část toho, co se v nás a kolem nás děje. Jenže vědomě zdaleka nezpracováváme všechno. A to je dobře.
Podvědomí – když mozek nemusí pokaždé začínat od začátku
Tady se krásně potkáváme s neuroplasticitou. Vzpomínáš na naše pěšiny? Když něco opakujeme, mozek se učí. Postupně už nemusíme každý krok vědomě řídit. Když ses učila řídit auto, musela jsi přemýšlet nad každým pohybem. Spojka. Rychlost. Zrcátko. Blinkr. Dnes možná přijedeš domů a uvědomíš si:
"Já si skoro nepamatuji posledních pět kilometrů."
Přitom jsi řídila. Mozek využíval naučené automatické procesy. A něco podobného se může dít také v našem psychickém životě. Během života se učíme, jak reagovat. Co je bezpečné. Co se od nás očekává. Jak získat přijetí. Co raději neříkat. Kdy ustoupit. Kdy bojovat. Jaké máme místo mezi ostatními. Některé z těchto způsobů jsme si osvojily tak dávno, že už je nevnímáme jako naučené.
Říkáme: "Taková prostě jsem."
Ale někdy by mohlo být přesnější: "Takhle jsem se naučila reagovat."
Podvědomé programy
V Moudrosti ticha budeme používat výraz podvědomé programy. Je dobré vědět, co tím myslíme. Není to jeden konkrétní "program" uložený někde v mozku. Je to naše jednoduché označení pro naučené vzorce, automatické reakce, přesvědčení a způsoby prožívání, které mohou ovlivňovat naše jednání, aniž si je v danou chvíli plně uvědomujeme Například:
Někdo mě požádá o pomoc. A já automaticky řeknu: "Jasně."
Teprve později si uvědomím, že jsem vůbec nechtěla. Pod tím může být naučené: "Musím vyhovět. Nesmím zklamat. Když odmítnu, nebudou mě mít rádi. V danou chvíli jsem nad tím nepřemýšlela." Reakce přišla sama. A právě tady se začíná dít něco důležitého.
Když se podvědomé stane vědomým
Jednou si totiž všimnu: "Počkej. Já zase automaticky řekla ano."
A v tu chvíli se něco změnilo. Program možná ještě nezmizel. Ale už není úplně neviditelný. Vstoupil do vědomí. A co mohu vidět, s tím mohu začít pracovat. Tady se znovu setkáváme s naším: Všimni si. Přijmi. Změň. Nejdříve ale potřebuji poznat, co se ve mně vlastně děje. A právě proto je pro nás vědomá pozornost tak důležitá. Ne proto, abychom kontrolovaly každou myšlenku. Ale abychom postupně dokázaly rozpoznat, co nás řídí ve chvílích, kdy si myslíme, že se svobodně rozhodujeme.
A potom přichází třetí rovina - Nadvědomí
A tady opouštíme poměrně bezpečnou půdu automatických psychických procesů a vstupujeme do oblasti, kterou transpersonální psychologie popisuje různými pojmy.
Některé transpersonální přístupy tím označují rovinu lidského prožívání spojovanou s hlubokými vhledy, intuicí, tvořivostí, soucitem, pocitem jednoty nebo zkušeností přesahu běžného osobního já. V duchovních tradicích se můžeme setkat s dalšími pojmy: Vyšší Já. Duše. Čisté vědomí. Různé tradice a psychologické směry těmto slovům dávají různé významy. A bylo by nepoctivé tvrdit, že věda dnes dokáže ukázat: "Tady se nachází Vyšší Já."
Nedokáže. To ale neznamená, že lidé neprožívají zkušenosti, které těmito slovy popisují. Možná znáš ten prostor. Nemusíme ho zatím nijak pojmenovávat. Možná znáš okamžik, kdy na chvíli utichne obvyklý proud myšlenek. Nic nepotřebuješ vyřešit. Nemusíš nikomu nic dokazovat. Nejsi právě svou profesí. Svými povinnostmi. Ani příběhem, který o sobě celý život vyprávíš.
Jen jsi.
A přesto to není prázdnota ve smyslu "nic tam není". Může tam být klid. Pocit přítomnosti. Jasnost. Někdy láska nebo vděčnost, které jako by nepotřebovaly žádný konkrétní důvod. Někdo tomu říká hluboká přítomnost. Někdo kontakt se sebou. Někdo Vyšší Já. Někdo Duše. Někdo vědomí. A někdo tomu nepotřebuje říkat vůbec nijak. Zkušenost nepotřebuje název, aby byla zkušeností.
Je však dobré mít na paměti, že silný pocit vnitřní jistoty ještě automaticky neznamená, že všechno, co nás v takové chvíli napadne, je pravda. Intuice se může míchat s přáním. Strachem. Minulou zkušeností. Očekáváním. Proto ani vnitřnímu hlasu nemusíme slepě odevzdat řízení svého života. Můžeme mu naslouchat. A zároveň zůstat pozorné. Vnímat skutečnost. Přemýšlet. Ověřovat.
Nadvědomí nemusíme používat jako náhradu rozumu.Možná je zajímavější zkoumat, zda se různé způsoby poznávání mohou doplňovat.
Tři vrstvy – nebo mapa?
Vědomí, podvědomí a nadvědomí si můžeme představit jako tři patra domu. Je to hezká představa. Ale lidská psychika pravděpodobně není dům se třemi oddělenými místnostmi. Je to mapa. Způsob, jak si přiblížit různé stránky našeho prožívání.
Vědomé: Vím, co právě prožívám.
Podvědomé: Něco ovlivňuje moje prožívání a jednání, aniž si toho právě všímám.
A transpersonální: Mohu prožívat také stavy, které přesahují můj obvyklý pocit osobního já.
A možná není nejdůležitější rozhodnout, kde přesně končí jedna vrstva a začíná druhá. Důležitější je začít si všímat. Jít zvenku dovnitř. A tím se opět dostáváme k cestě Moudrosti ticha. Nejdříve žijeme. Reagujeme. Myslíme. Cítíme. Jednáme. Potom se jednoho dne zastavíme a začneme si toho všeho všímat:
"Co se ve mně právě teď děje?"
Postupně objevujeme své naučené pěšiny. Svoje automatické reakce. Přesvědčení. Strachy. Touhy. A čím lépe je vidíme, tím méně s nimi musíme být automaticky ztotožněné. A někdy se mezi vším tím myšlením, řešením a reagováním objeví něco velmi prostého.
Ticho.
A v něm možná poprvé nepřichází další odpověď. Přichází otázka:
Když dokážu pozorovat své myšlenky…kdo je pozoruje?
Když dokážu vidět své naučené programy…kdo si jich všiml?
A když na chvíli žádný příběh o sobě nepotřebuji…kdo jsem?
Odpověď zatím hledat nemusíme.