Vizualizace, afirmace a další možnosti vědomého učení

Už víme, že mozek se mění podle toho, co opakovaně děláme a prožíváme. Vznikají naše známé pěšiny. Ale můžeme novou cestu začít trénovat ještě dříve, než se ocitneme ve skutečné situaci?

Do určité míry ano. 

A právě tady může mít své místo vizualizace. Často se v této souvislosti používá výraz "přeprogramování mozku". Je to srozumitelná metafora, ale člověk není počítač a mozek nemá tlačítko, kterým starý program vymažeme a nahrajeme nový. Přesnější je mluvit o učení. Můžeme se učit způsob nový.

Když představa není jen představou

Představ si citron. Vidíš jeho žlutou slupku. Rozkrojíš ho. Vidíš šťávu na řezu. A teď si představ, že se do něj zakousneš.

Možná se ti právě začaly sbíhat sliny.

Citron před tebou není.

A přesto tělo zareagovalo.

To je jeden z důvodů, proč je mentální představivost pro neurovědu tak zajímavá.

Mozek dokáže rozlišovat mezi tím, co skutečně vnímáme, a tím, co si pouze představujeme. Zároveň však představovaná a skutečná zkušenost mohou využívat část stejných neuronálních systémů. Proto mentální nácvik není jen hraním si s fantazií. Využívá se například ve sportu, při nácviku pohybu nebo v rehabilitaci. Představovaný pohyb samozřejmě není totéž jako pohyb skutečný. Ale mozek při jeho představě může aktivovat část systémů, které by zapojil při skutečném provedení.

A podobný princip můžeme využít i v běžném životě.

Na známé pěšině můžeme začít hledat jinou odbočku

Představ si situaci, kterou dobře znáš. Někdo tě kritizuje.

Tvoje známá cesta může vypadat třeba takto:

kritika → napětí → strach → stáhnu se → nic neřeknu

Touto cestou už mozek prošel mnohokrát. Situace, myšlenky, emoce, tělesné reakce i chování se postupně propojily do známého způsobu reagování.

A teď si stejnou situaci představíš znovu. Jen tentokrát ji necháš pokračovat jinak.

Někdo tě kritizuje. Všimneš si napětí. Pomalu se nadechneš. Zůstaneš stát. Cítíš větší klid. A řekneš: "Rozumím, že to vidíš jinak. Já to ale vnímám takhle."

Začátek příběhu je stejný. Ale v místě, kde jsi dříve automaticky zabočila doprava, začínáš zkoušet odbočku doleva.

Jednou představou samozřejmě nepřepíšeme roky naučeného reagování. Ale můžeme si novou možnost předem při vizualizaci vyzkoušet. A i s tím budeme pracovat.

Představa může oslovit i tělo

A tady se dostáváme ještě o kousek dál.

Emoce nejsou pouze myšlenky v hlavě. Když máme strach, radost, vztek nebo pocit bezpečí, reaguje také tělo. Mění se například dech, srdeční činnost, svalové napětí a aktivita autonomního nervového systému. Do komunikace mezi mozkem a tělem vstupují také hormonální a další chemické signální procesy. A výzkum ukazuje, že emočně zabarvená mentální představa může vyvolat měřitelné fyziologické reakce, i když se představovaná situace ve skutečnosti právě neděje.

To neznamená, že si představíme klid a tělo vytvoří přesně stejnou fyziologickou reakci jako při skutečném prožitku klidu. Představa a skutečná zkušenost nejsou totožné. Ale představa nemusí zůstat jen v hlavě. A jsme opět u zkušenosti a opakování.

Mozek a tělo spolu komunikují i během toho, co si představujeme.

Proto záleží i na tom, jak se u toho cítím

Při vizualizaci tedy nemusíme vytvořit pouze obrázek.

Vidím se, jak klidně říkám ne.

Můžeme se zeptat: "Jak se u toho cítím?"

Jak dýchám? Jak cítí moje tělo? Jak stojím? Jaký je můj hlas? Jaké to je cítit klid?

Nebo jistotu. Lehkost. Odvahu. Bezpečí.

Tím vytváříme bohatší mentální zkušenost. Nejen obraz nové reakce, ale také její emoční a tělesnou kvalitu.

A potom přijde skutečný život. Právě v něm může mozek začít zjišťovat:

Aha. Takhle to jde také.

A co afirmace?

Afirmace mohou být užitečným nástrojem. Ale záleží na tom, jak je používáme.

Představ si ženu, která právě prožívá bolest. Je jí smutno. Má sevřený hrudník. Chce se jí plakat. A opakuje si:

"Jsem šťastná. Jsem šťastná. Jsem šťastná."

Jenže šťastná není. Je jí smutno.

Samotné opakování věty ještě nevytváří prožitek, který tato věta popisuje. A navíc můžeme začít odmítat to, co skutečně cítíme.

To není naše cesta.

Nejdříve pravda

Místo: "Jsem šťastná."

může nejdříve přijít: "Teď mě to bolí."

Všimla jsem si. Nebudu sama sebe přesvědčovat, že cítím něco jiného.

Takhle to teď mám.

Přijala jsem skutečnost přítomného okamžiku.

A teprve potom se můžu zeptat: "Jak to chci mít?"

Ne nutně za minutu. Ale kam chci postupně směřovat?

A jak bych se u toho chtěla cítit?

Afirmace může ukázat směr

Možná tedy nepotřebuji říkat: "Jsem dokonale sebevědomá.", když tomu vůbec nevěřím.

Můžu zkusit: "Učím se říkat, co potřebuji."

Místo: "Nic mě nerozhodí."

může být: "Když mě něco rozhodí, můžu si toho všimnout a chvíli počkat, než zareaguji."

A místo: "Miluji své tělo."

pokud to tak vůbec necítím:

"Dnes se ke svému tělu zkusím chovat o trochu laskavěji."

Taková věta už není popřením skutečnosti. Je pozvánkou k nové zkušenosti.

Říkat není totéž jako prožívat

A tady je možná nejdůležitější rozdíl.

Můžu si každé ráno stokrát říct: "Jsem klidná."

Ale pokud celý den spěchám, jsem napjatá, automaticky reaguji a večer usínám s hlavou plnou starostí, právě tyto zkušenosti můj mozek dostává znovu a znovu. Samotná věta tedy ještě není novou zkušeností.

Jinou kvalitu získává tehdy, když ji začnu spojovat s prožitkem a jednáním.

Na chvíli se zastavím. Vzpomenu si na okamžik, kdy jsem skutečně cítila klid. Vybavím si ho. Nechám tělo trochu povolit. Všimnu si dechu. A potom tento stav zkusím přenést do jedné skutečné situace. Možná jen na deset vteřin. Ale tentokrát už jsem klid nejen vyslovila.

Na chvíli jsem ho prožila.

A právě zkušeností se mozek učí.

Slovo. Představa. Prožitek. Zkušenost.

Potřebujeme afirmace ani vizualizace správně používat. Potřebujeme vědět, co od nich můžeme očekávat. A jak to udělat.

Afirmace může pojmenovat směr. Vizualizace nám ho může pomoci předem projít. Emoce a tělesný prožitek mu dávají další rozměr. A skutečná zkušenost a opakování novou cestu upevňuje.

Proto naše práce nekončí u toho, co si řekneme nebo představíme. Pokračuje v běžném životě.

Když přijde ta skutečná kritika. Skutečné "ne". Skutečný strach. Skutečná možnost tentokrát reagovat trochu jinak.

A hypnóza?

Hypnóza je samostatná oblast využívající mimo jiné zaměřenou pozornost a sugesci. Má své využití ve výzkumu i některých terapeutických a zdravotnických postupech. Pro naši cestu ale není podstatná. Necháme ji tedy těm, kteří se jí odborně zabývají.

My zůstaneme u toho, co můžeme využívat v každodenním životě: pozornosti, představivosti, emocí, tělesného prožitku a skutečné zkušenosti.

Všimni si. Přijmi. Změň.

A jsme zase doma.

Všimni si. Co se ve mně právě teď skutečně děje?

Přijmi. Nemusím svůj současný stav přemalovat pozitivní větou. Takhle to teď mám.

Změň. Jak to chci mít? Jak bych se u toho chtěla cítit?

Mohu si novou možnost představit. Mohu ji pojmenovat. Mohu ji na chvíli prožít. Zapamatuji si jí. A potom ji můžu začít po malých krocích přenášet do skutečného života. 

Protože novou pěšinu nevyšlapeme tím, že budeme stát na té staré a stokrát si opakovat, že už jsme někde jinde.

Musíme na ni začít vstupovat.