TRANSPERSONÁLNÍ PSYCHOLOGIE
Vrcholné zážitky, mystické stavy a duchovní vzestup
Někdy se na chvíli něco změní.
Sedíme v přírodě a najednou jako by zmizela hranice mezi námi a tím, na co se díváme. Držíme v náručí dítě a zaplaví nás láska, pro kterou v tu chvíli nepotřebujeme žádné vysvětlení. Posloucháme hudbu. Meditujeme. Díváme se do noční oblohy. Nebo jen na okamžik přestaneme přemýšlet. Čas jako by na chvíli nebyl důležitý. Myšlenky ustoupí. A obyčejný pocit "já jsem tady a svět je tam" může zeslábnout. Zůstane ticho. Úžas. Hluboký klid. Láska. Pocit propojení. Nebo prosté:
Jsem.
Co se v takové chvíli vlastně děje?
Vrcholné zážitky Abrahama Maslowa
Psycholog Abraham Maslow si všiml, že lidé někdy popisují mimořádně intenzivní okamžiky naplnění, krásy, úžasu, jednoty nebo hlubokého smyslu. Nazval je vrcholnými zážitky.
Nemusely se objevovat jen v náboženském nebo duchovním prostředí. Mohly přijít při tvorbě, v přírodě, v lásce, při hudbě, ve sportu nebo v jiném okamžiku, kdy člověka zkušenost zcela pohltí.
Na chvíli může ustoupit běžné hodnocení a neustálé přemýšlení o sobě. Člověk prostě je v tom, co právě prožívá. A právě proto mohou být tyto okamžiky tak silné.
A potom jsou zkušenosti, které nazýváme mystickými
Lidé napříč kulturami a duchovními tradicemi po staletí popisují ještě hlubší zkušenosti.
Pocit jednoty se vším. Rozpuštění nebo překročení běžného pocitu odděleného já. Ztrátu obvyklého vnímání času a prostoru. Hluboký mír. Posvátnost. Bezpodmínečnou lásku. Nebo zkušenost něčeho, co člověk vnímá jako větší než svoji osobnost. Někteří pro ni používají slovo Bůh. Jiní Vědomí. Jednota. Zdroj. Vyšší Já. Nebo prostě ticho.
Zkušenost je skutečná. Výklad je další krok.
Tohle rozlišení je pro nás důležité. Člověk může skutečně prožít hluboký pocit jednoty. To je jeho zkušenost. Z ní ale automaticky nevyplývá, že umíme vědecky dokázat, že celý vesmír je jedno vědomí. Stejně tak můžeme při zkoumání mozku hledat procesy, které takovou zkušenost doprovázejí. Ani tím ale automaticky neodpovíme na všechny otázky o jejím významu nebo o samotné povaze vědomí.
Můžeme tedy vedle sebe nechat existovat několik rovin:
Co člověk skutečně prožil?
Co se při tom dělo v jeho těle a mozku?
Jak své zkušenosti rozumí?
A také:
Co z ní můžeme – a nemůžeme – vyvozovat o povaze reality?
Nemusíme jednu rovinu znehodnotit, abychom mohly zkoumat druhou.
Někdy se něco přidá. A někdy možná něco ustoupí.
Při osobním rozvoji často přemýšlíme o tom, co se ještě potřebujeme naučit. Další techniku. Další způsob práce se sebou. Další poznání. Vrcholné a mystické zkušenosti ale někdy přinášejí zvláštní opačný pocit. Jako by se nic nového nepřidalo. Naopak. Na chvíli ustalo neustálé komentování. Hodnocení. Příběh o sobě. Starosti o minulost a budoucnost. Potřeba něco řešit.
A pod tím vším se objevilo něco velmi prostého.
Přítomnost.
Můžeme si položit zajímavou otázku:
Co se změnilo, když na chvíli ztichlo to, čím se běžně zabývá moje mysl?
A co se při tom děje v mozku?
Takové zkušenosti neprobíhají mimo naše tělo.
Když se mění naše pozornost, vnímání sebe sama, emocí, času nebo okolního světa, mění se také aktivita mozku a dalších tělesných systémů. Věda může tyto souvislosti zkoumat. Může sledovat, co se děje při meditaci nebo jiných změněných stavech vědomí. Může hledat jejich nervové koreláty. To je nesmírně zajímavé.
Ale věta:
"Víme, co se při této zkušenosti děje v mozku."
není úplně stejná jako:
"Víme, co vědomí je."
K této otázce se ještě vrátíme.
Když zkušenost otřese tím, kým jsme si myslely, že jsme
Ne všechny hluboké vnitřní zkušenosti jsou příjemné. Stává se to často v případě "rychlých" řešení, kdy není připravený nervový systém, nejsou zpracované potlačené emoce, stíny, chybí náhled na vědomí osobní identity.
Některé mohou být velmi intenzivní, matoucí nebo destabilizující. Člověk může začít jinak vnímat sebe, svůj život, vztahy nebo hodnoty. To, co mu dříve dávalo smysl, najednou nemusí stačit.
Transpersonální psychologie se zabývala také stavy, pro které se používá pojem spiritual emergence – duchovní vzestup či vynořování.
Jde o proces, při kterém mohou silné vnitřní nebo spirituálně interpretované zkušenosti vést k výrazné osobní proměně.
Takový proces ale nemusí být jen krásný. Může přinášet zmatek, strach nebo pocit ztráty dosavadní identity. A právě tady je důležitá opatrnost.
Ne každá neobvyklá zkušenost je duchovní probuzení
Silný prožitek sám o sobě neříká, co je jeho příčinou.
A není dobré automaticky označit každou neobvyklou nebo destabilizující zkušenost za duchovní vzestup. Některé stavy mohou souviset s psychickými obtížemi nebo jinými zdravotními příčinami a mohou vyžadovat odbornou pomoc.
Duchovní výklad proto nemá nahrazovat péči tam, kde ji člověk potřebuje. Stejně tak ale nemusíme každou neobvyklou lidskou zkušenost předem odmítnout jen proto, že ji neumíme jednoduše zařadit.
Můžeme se nejdříve ptát:
Co se skutečně děje?
Je vrchol místo, kde máme bydlet?
Silný zážitek může změnit pohled na život.
Ale nemusí.
Můžeme zažít hluboký pocit jednoty se vším živým – a druhý den se rozčílit, protože někdo nechal špinavý hrnek na stole.
Můžeme v meditaci prožít bezpodmínečnou lásku – a stále neumět říct partnerovi, co potřebujeme.
Můžeme na chvíli zakusit, že naše běžné "já" není všechno – a přesto dál žít podle stejných naučených vzorců.
Zážitek není totéž jako změna.
Život se totiž většinou neodehrává na vrcholu. Odehrává se při vaření večeře. V práci. Ve vztahu. Při rozhovoru s dítětem. Když jsme unavené. Když nás někdo zraní. Když máme strach.
Právě tam se může ukázat, co se z našeho hlubokého prožitku skutečně stalo.
Zvenku dovnitř – a zase ven
Možná nám některé výjimečné zkušenosti na chvíli ukážou něco, čeho si v běžném hluku nevšímáme. Možná nám změní pohled na sebe. Možná otevřou otázku, kterou jsme si nikdy předtím nepoložily. A možná zůstanou jednoduše krásným okamžikem. Nemusíme z nich udělat víc, než jsou. Ale nemusíme je ani zmenšovat.
Můžeme je nechat projít dovnitř. A potom se vrátit ven. Do svého obyčejného života.
A všimnout si:
Jsem díky tomu laskavější?
Pravdivější k sobě?
Dokážu lépe vnímat svoje hranice?
Méně automaticky reaguji?
Umím být více přítomná tomu, co právě je?
Možná právě tady se ukazuje rozdíl mezi mimořádným zážitkem a skutečnou proměnou.
Ne v tom, jak vysoko jsme vystoupaly. Ale v tom, jak žijeme, když se vrátíme dolů.
A možná zjistíme ještě něco.
To ticho, které jsme jednou zahlédly na vrcholu, nemusí patřit jen vrcholům.
Možná se někdy objeví i uprostřed úplně obyčejného dne.