TRANSPERSONÁLNÍ PSYCHOLOGIE
Proces individuace podle Carla Junga
Kdo jsem?
V předchozím článku jsme se dotkly možnosti, že nejsme pouze tím, co si o sobě myslíme. Máme svoji osobnost. Svůj příběh. Role. Naučené způsoby reagování. Máme pocit, že já jsem já a ty jsi ty.
A zároveň si toho všeho můžeme začít všímat. Co ale uděláme s tím, co při tomto pohledu dovnitř objevíme. Právě tady nám může být blízký Carl Gustav Jung.
Neutéct od sebe. Stát se více sebou
Jung používal pojem individuace pro celoživotní proces psychického zrání. Nejde při něm o vytvoření dokonalejší osobnosti. Ani o odstranění ega. A už vůbec ne o to povznést se nad svoje obyčejné lidství. Jde o postupné poznávání a propojování různých částí sebe, včetně těch, které jsme dosud neviděly, odmítaly nebo žily nevědomě.
Jednoduše řečeno:
stávat se celistvějšími.
A to je něco jiného než snažit se být pouze "lepší".
To, co o sobě vím, není všechno
Každá z nás má určitou představu o sobě.
Jsem laskavá. Jsem silná. Jsem zodpovědná. Jsem klidná. Jsem ta, která pomáhá.
Jenže lidská psychika není tvořena pouze tím, co jsme ochotné o sobě přijmout. Pod povrchem mohou být další části.
Vztek. Závist. Strach. Touha být viděna. Potřeba moci. Zranitelnost.
Ale také odvaha, kterou jsme si nedovolily. Tvořivost. Smyslnost. Síla. Schopnost říct ne.
Části, které se nevešly do obrazu:
"Taková bych měla být."
Jung pro některé z těchto nevědomých a odmítaných aspektů používal pojem stín. A právě setkání se stínem považoval za důležitou součást individuace.
To, co nevidím, mě přesto může ovlivňovat
A tady se nám Jung krásně potkává s tím, co už známe.
Podvědomé programy. Automatické reakce. Naučené pěšiny.
Něco nemusím vědomě vidět, a přesto to může ovlivňovat moje chování.
Můžu být například přesvědčená:
"Já se nikdy nezlobím."
Jenže můj neprožitý vztek může vystupovat jinak. Podrážděností. Ironií. Tichým trestáním. Napětím. Nebo tím, že mě neuvěřitelně rozčilují lidé, kteří svůj vztek projevují otevřeně.
Najednou se nabízí otázka:
Co když mě na druhých někdy tolik dráždí právě něco, co sama v sobě nechci vidět?
Ne vždy.
Ale někdy.
A právě to je jeden ze způsobů, jak můžeme svůj stín začít poznávat.
Přijetí není svolení
Tady je důležité naše známé:
Přijmi.
Když v sobě objevím vztek, neznamená to: Mám právo někomu ublížit.
Když objevím závist, nemusím podle ní jednat.
Když uvidím svoji potřebu kontroly, nemusím jí předat řízení.
Přijetí znamená:
Ano. I tohle ve mně je.
A právě protože to dokážu vidět, nemusí mě to tolik řídit ze skrytu.
To je velký rozdíl.
Stín nemusí být jen temný
Tohle je možná jedna z nejkrásnějších částí Jungova pohledu. Do stínu totiž neukládáme pouze to, co považujeme za špatné. Můžeme tam odložit také to, co jsme si nedovolily být.
Dívka vyrůstá v prostředí, kde se oceňuje skromnost. Naučí se nevyčnívat. Neříkat nahlas, že je v něčem dobrá. Nechtít příliš mnoho.
Její síla, ambice a odvaha se postupně mohou stát něčím, co k obrazu sebe sama nepatří.
A potom ji možná nesmírně rozčilují sebevědomé ženy.
"Ta si o sobě ale myslí."
Možná ano.
A možná jí zároveň ukazují něco, co sama v sobě kdysi odložila.
Ve stínu může ležet i naše síla.
Stín může být naším učitelem
Možná se tedy na svůj stín nemusíme dívat jako na něco, co nám komplikuje život.
Může být také učitelem. Ne tím, že nám říká, co máme dělat. Ale tím, že ukazuje:
Podívej se sem. Tady se něco děje.
Někdo nás nepřiměřeně rozčiluje. Něčí sebevědomí nás dráždí. Nedokážeme snést něčí slabost. Rozhodí nás kritika. Znovu se dostaneme do stejného vztahového konfliktu.
A naše první pozornost přirozeně míří ven:
On je takový. Ona dělá tohle. Oni mě zase…
Možná máme pravdu. Ale můžeme udělat ještě něco jiného.
Otočit to zvenku dovnitř.
Co se právě teď děje ve mně? Proč mě to tolik zasáhlo? Co cítím v těle? Jaká emoce se objevila? Co mám chuť udělat? Co mi tato situace připomíná?
A co když se právě tady dotýkám části sebe, od které jsem se kdysi odpojila?
Možná svého vzteku. Síly. Zranitelnosti. Potřeby být viděna. Práva říct ne. Touhy něco chtít jen pro sebe.
Stín potom nemusí říkat:
"Podívej, co je s tebou špatně."
Může říkat:
"Podívej. Tady je něco, co jsi v sobě dlouho neviděla."
A tím nás paradoxně může vracet zpátky. K sobě. Do těla. K emocím. Do přítomného okamžiku.
Protože dokud vidím problém pouze venku, mohu měnit jen okolní svět. Ale....jak moc mohu změnit okolní svět? Když si ale všimnu toho, co se odehrává ve mně, objevuje se další možnost. Mohu tomu porozumět. Přijmout to. A potom se vědomě rozhodnout, co s tím udělám. Stín tak nemusí být překážkou na cestě k sobě.
Může být jednou z cest, které nás k sobě vracejí.
Cílem není odstranit polovinu sebe
Individuace tedy není proces, při kterém si vybereme jen svoje krásné části. Naopak.
Postupně přestáváme rozdělovat sebe na:
tohle smím být
a
tohle nesmím být.
Začínáme se poznávat celé. Ne proto, abychom každou svoji stránku následovaly. Ale abychom o ní věděly. Protože to, co vidím, můžu vědomě uchopit. To, co nevidím, může mnohem snadněji řídit mě.
A kde je v tom ego?
Ego nikam nezmizelo.
Pořád ráno vstáváme. Jdeme do práce. Platíme účty. Máme vztahy. Rozhodujeme se. Říkáme ano. Říkáme ne. Neseme důsledky svých rozhodnutí. A právě tady je pro naši cestu něco velmi důležitého.
Vnitřní poznání nás nemusí odvádět od života.
Může nás do něj naopak přivádět plněji.
Pokud někdo mluví o lásce ke všemu, ale nedokáže vidět vlastní agresivitu, možná ještě něco přehlíží.
Pokud mluví o jednotě, ale odmítá svoje tělo, potřeby nebo obyčejný lidský život, možná jednu část skutečnosti vyměnil za jinou.
A pokud si vytvoří novou identitu:
"Já už jsem duchovně dál."
ego možná nezmizelo.
Jen si obléklo duchovní kabát.
Ne pryč ze světa. Do života.
Možná tedy nejde o volbu:
buď osobnost,
nebo něco, co ji přesahuje.
Můžeme si uvědomovat svoji osobnost. Vidět svoje automatické reakce. Poznávat stín. Vnímat tělo. Prožívat emoce. Mít vztahy. Pracovat. Tvořit. Smát se. Dělat chyby. A zároveň nezapomenout, že to všechno dokážeme také pozorovat. Nejsme nucené popřít jeden svět, abychom mohly poznávat druhý.
Možná je můžeme postupně propojovat.
Self – Jungovo Já
Jung používal vedle ega ještě jeden důležitý pojem: Self, česky často překládaný jako Já. Nemyslel tím jen naši vědomou osobnost. Self pro něj představovalo širší celek psychiky, který zahrnuje vědomé i nevědomé stránky člověka. Individuace tedy není vítězství "vyššího" nad "nižším". Je to cesta k větší celistvosti.
Ego se nemusí ztratit.
Může postupně poznávat, že není celou psychikou.
A tím se naše otázka:
"Kdo jsem?"
znovu trochu proměňuje.
Všimni si. Přijmi. A tentokrát neodmítej
Možná si příště všimneš vlastnosti, kterou na někom opravdu nemůžeš vystát.
Nemusíš okamžitě dojít k závěru:
"To mám určitě sama."
Tak jednoduché to není. Můžeš se ale na chvíli zastavit.
Co mě na tom tolik zasahuje? Co při tom cítím? Co to ve mně otevírá? Znám něco podobného i u sebe? Nebo jsem si právě tuto vlastnost nikdy nedovolila?
Nemusíme se obviňovat. Jen se díváme.
Co se ve mně právě teď děje?
A tím se znovu dostáváme do přítomného okamžiku.
Protože stín nemusíme hledat někde hluboko v minulosti. Minulost může pomoci pochopit, odkud přišel. Ale potkat ho můžeme jedině tam, kde se právě projeví.
Teď.
V mojí reakci. V těle. V emoci. V odporu. Ve vztahu k druhému člověku.
A možná právě tam začíná skutečná individuace. Ne tím, že se staneme někým jiným. Ale tím, že postupně přestaneme odmítat části toho, čím už jsme.